Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Máme tady jednu deathmetalovou pochoutku. Za chorobně rozplizlým logem se skrývají vyslanci prázdnoty, kterým už sice teče pivo po bradě, ale z hudebního hlediska jsou to holobrádci. Doba je taková, že právě jelímani oplývají nadbytečným sebevědomím a mohl by to být případ i těchto maníků, kteří si nezalamovali hlavu nějakými demáči a rok od podepsání paktu s ďáblem vydali rovnou dlouhohrající album. Na něm byla představena jejich verze temného a přiměřeně technického death metalu. Kupodivu to bylo dobré a deska The Hollow Gaze Of Death ukázala mrtvolnou tvář mladé, ambiciozní bestie.

Druhé album Supraliminal je hudební devastací, která začíná pestrobarevným asaultem mezi oči. Abstraktní mazanice na obalu je předzvěstí lukulských hodů, které přetékají z drážek pomyslného nosiče. Digitální média eruptují pod tlakem jedniček a nul. Můžeme si říct, že poslouchat další deathmetalovou sebranku je ztráta času, kterou nám nikdo neproplatí. Inovovat v podstatě není co a hudební kanály jsou přeplněné mrtvolným odpadem. Nothingness oplývají upřímností a nesnaží se klamat, že by mohli být střelou do vesmíru odkrývající nové světy. Trpělivě stojí ve frontě se stovkami dalších, které to jednoduše baví a nemyslí hned na vyprodané arény. O tom to není. V těchto přízemních sférách je důležité vytvořit důvěryhodnou atmosféru negativismu ruku v ruce se zajímavou strukturou. Supraliminal si mě získala svým přirozeným kouzlem a vyrovnaností mezi technickou složitostí a prachbídným náhulem. Obojího se dočkáme.

Nothingness by se neměli považovat za hlukový chaos a určitě ne urážku dobrého vkusu. Pro fanouška death metalu se brzy stanou příjemnou jistotou a důkazem, že žánr zdaleka nevyčerpal svoje možnosti. I když jsou způsoby smrti probádány skrz naskrz, stále jsou mezi nimi drobné nesrovnalosti a rozdíly v detailech. Přes neučesaný zvuk, který bych u takového díla nerad postrádal, jsou skladby dobře poslouchatelné. Brutálně podladěným kytarám vyhovuje nápodoba chrlícího magmatu, ve kterém se hustě přemílají melodické segmenty. Dokonalost ve středním tempu, hypnotizace v mrtvolně se ploužících sekundách, a pak odvaz v rychlých partech nehledíc vpravo vlevo, to jsou všechny nabízené možnosti. Atmosféry deska moc nepobrala, ani mi tu nechybí, tím víc však zaujme ojedinělé náladotvorné mihotání ve skladbě Temple Of Broken Swords. V ní emocionální kytarová linka zjemňuje dosavadní bahenní sesuv a navádí nás směrem k romantickým nezbednostem. Samozřejmě stále v rámci hřbitovních činností. Další zvláštností, které si možná bystrý posluchač všimne je, že na rozhozeném rubáši jejich posedlosti je občas k zahlédnutí odlesk blackmetalové deviace. Jsou to jen střípky, zlehka navržené stíny, které jakoby do alba zapadly náhodou. Může to být důsledek toho, že se na albu podílelo několik hostů, mimo jiné muzikanti ze spřízněných Suffering Hour, kteří mají k blacku (mimochodem velmi zajímavému) mnohem blíž. Nebo je to pouze náhoda a skladby tyhle vlivy tak nějak vstřebaly. Každopádně mi tenhle trn v patě vůbec nepřekáží a podává další důkaz o spřízněnosti daných stylů.  

Supraliminal mě kromě svého barevného oblečku baví silným nábojem, který nespoléhá jen na totální výplach. Rozbaluje možnosti death metalu v jiných proporcích než jsme zvyklí a i když se pupkem světa určitě nestane, tak mu rozhodně nejde upřít snaha o narušení standardu.