Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Uchopit podstatu Summoning je jako šáhnout si na stín nebo se projít krajinou za zrcadlem. Cítíte, že se vám slova derou na povrch, že jste už obsáhli, co se vám snaží vídeňští bardi říct… A zase nic, vše se rozplyne jako ranní rosa s prvním sluncem… A přece ano. Summoning se na With Doom We Come lehce vrací k syrovým počátkům a zároveň rozvíjí předchozí opus magnum Old Mornings Dawn. Summoning. Nyní působí dospěleji, poetičtěji, a chcete-li i nostalgičtěji. Kapela nebyla nikdy známá převratnými změnami, ale nestalo se, že by se kdy opakovala. Nelze jít stále dál a výš? Zřejmě ne. Obrovské charisma však zůstává, stejně tak autentičnost nálad písní.

With Doom We Come je ponořené celé do syntezátorového oparu, středověkých nápěvů, trubadúrského vyprávění v černém stylu s osudovou atmosférou. Špinavé kytary jsou pouhým doprovodem. Totéž rytmika. Jen udává tempo. Syntezátory hrají prim. Vlastně i zpěvy obou protagonistů jsou slyšet častěji, než bývá u Summoning obvyklé. Pánové si rozdělili album půl na půl a o sbory se bratrsky podělili společně s maďarskou vílou Erikou Szücs. Styl psaní se nezměnil ani o píď. Opět slyšíme základní motiv, opakující se zdánlivě do nekonečna. K němu se pak postupně přidávají další nápady. Není jich moc, vše je střízlivé, možná monotónní. Alespoň se podaří posluchače vtáhnout do příběhu, že zapomene na realitu a rozvlní své sny spolu s písní.

Album otevírající Tar-Calion je zvláštní už jen svojí podstatou. Prakticky se jedná o instrumentální záležitost, kdy se do lo-fi kytar vplétá world music a dlouhou nit sem tam naruší hrdelní sípot a mluvení. Pro Silvertine jsem vzplanul takřka okamžitě. Duševní dojezd pokaždé ne a ne doznít. Vše po ní je slabší a všednější. Přitom další pochutina v pořadí Carcharoth nabízí nový prvek v podobě melodického zpěvu zastřeným hlasem. Jenže po pěti minutách ztrácí dech. Po kratším nadějném předělu se skladba vrací k začátku. Devět minut je zkrátka moc. Herumor se umí dostat pod kůži zejména mocnými sbory a filmovou aurou na pomezí ambientu a darkwave. Což v podstatě umocní skvělý předěl mezi Herumor a výtečnou Night Fell Behind, instrumentální kousek Barrow-downs. Tady víc než kdekoliv jinde vzpomínám na Dead Can Dance v jejich raném stádiu. Mirklands se naopak sytí blackovou krví a závěrečná, titulní With Doom We Come překvapí sympatickou náladou, jakoby radostně oslavnou.

Často jsem se přistihl, že koukám, kolik zbývá času do konce. Netvrdím, že je deska nudná nebo špatná, na to jsou Summoning příliš zkušenými skladateli i vypravěči. Ostatně Summoning byli vždy o minimalistickém přístupu a atmosféře, která by se dala krájet. Jen mi v hlavě doposud zní nádherné kompozice z Old Mornings Dawn příliš intenzivně, aby mi je nové skladby dokázaly přehlušit. Totéž kouzlo se nekoná a já doufám, že se časem vykrystalizuje a zapůsobí mocněji. Kdyby celá deska byla v duchu Silvertine, kdy se mi slzy derou z očí, hlas se tiše vznáší spolu se Sileniem… Durins tower up from the ground… byl bych podstatně spokojenější…