Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Obituary mám moc rád. Střídavě. Jednou víc a jindy míň. Tak to chodí. Minulá deska mi nesedla, ale na další jsem se těšil. Název novinky dokonale sedí do dnešního světa a její styl lze brát jako skvělý soundtrack k aktuálnímu dění. Všechno umírá…

Zkázonosný styl raných a doposud nedostižných desek Obituary neoprašuje, ani na něj nenavazuje. Na přímočarost posledních nahrávek ovšem také ne. Dying of Everything se svým naturelem blíží období mezi The End of Complete a World Demise. Navrací se k rytmické hravosti, úderným songům a divokosti názorů. Píšu navrací, ale oni jdou tak nějak po svém dál. Nic moc se nemění, myslím, že ani nevykrádá. Poznáte je na sto honů a je to jedna z mála jistot dnešní doby. Obituary s úsměvem promlouvají o smrti, zvrácenosti politiky a společnosti vůbec, ekologických katastrofách atd. Ostatně tohle je o klucích z Floridy dávno známé. V podstatě by se dalo zamyšlení nad novou deskou shrnout slovy, že vše co chcete od Obituary slyšet, dostanete. Album je ve své podstatě přitažlivé až nakažlivé.

Všechno jede po dávno vyjetých cestách. Pánové se vytasili s další porcí nevšední zábavy. Dle slov Johna Tardyho je nová deska opět snadno poslouchatelná, jednoduchá. Tohle lze brát s nadsázkou ale i přesně tak, jak bylo řečeno. Skladby se poslouchají samy, lehce na nich vzniká závislost. Jenže to, jak všechno leze pod kůži, není dané vlezlostí a laciností. Obituary mají patent napsat song tak, že se poslouchá jedna radost i po desáté. Minule jsem nadával na jednoduchost až hloupost. Dost možná se jednalo o hloupost mojí, nicméně stále jsem Obituary nepřišel na chuť. Za to Dying of Everything je laskominkou. Přibylo atmosféry, ponurosti a hněvu. Při zachování jisté nadsázky a pohody tak vzniká pestrobarevný sound se všemi typickými ingrediencemi kapely.

Zhoubnost a brutalitu zmíněných klenotů na Dying of Everything nehledejme. Hledejme Johnův typický hlas, bicí parádičky druhého Tardyho a hlavně Peresův rukopis. Díky těmto třem si Obituary nespletete ani s trojkou v žíle. Terry Butler dělá starým pánům basovou společnost už skoro třináct let a sólový strunmistr Kenny Andrews je členem souboru vlastně už taky přes dekádu. Těžko uvěřit, že tato sestava nahrála Obituary. Nový materiál je vyrovnaný a semknutý. Nic nevyčnívá a celek halí jednotný sound. Skladby tolik vyrovnané nejsou. Máme zde zabijácké vypalovačky a pár slabších míst, za jaké by ovšem konkurence upsala duši ďáblu.

Po hardcorově znějícím úvodu mě zasahuje groove The Wrong Time. Ale i tak stále čekám, kdy přijde šok. Podobně jako The Wrong Time vyznívá Without a Conscience, ale atmosféra se v půlce láme a houstne. Skladba koketuje s thrashovou řezavostí a na koncertě by mohlo jít o řádný tahák. War zní jako jedna z mnoha ale z bláta ji vytahuje vražedný vokál a hravé bicí. Titulní song se vrací k nářezu a tep divočí. Ještě jedna a dostanu infarkt. Asi mě nemine. Když se ozve v cca půlce My Will to Live dokonale nemocné sólo, je po mně. Tohle jsou Obituary. Tohle je death metal made in Florida. By the Dawn je pak ta skladba, díky které přísahám na Obituary. Urgh! Tohle je mazec jak svině! Závěr desky je vůbec o mnoho zábavnější než její první polovice. Weaponize the Hate a Ton Apart jsou hity jak víno! Se závěrečnou Be Warned si nevím co počít. Vokály jsou zde proklatě hluboko, na Johna nezvykle hluboko, ponuré a zlé. Song samotný tak dobrý není. Při prvních posleších mě mrazilo a pouštěl jsem si ho nejčastěji. Časem se mi ohrál a mívám svrbění album skončit, aniž bych si ho pustil. Skladba je krutě pomalá a záhrobní. Leč bez lesku a hvězdného oparu předchozích položek.

Dying of Everything předčilo mé očekávání.  Tohle jsou Obituary v plné parádě. Kdo by před více než třiceti lety tušil, že i po takové době budou Obituary platit za přední koně death metalu. Tehdy revoluce, dnes old school.

Lost, inside my head

Feelings of half dead

Lost inside my mind

Leaving all behind

Once you fail inside

Feelings will collide

As you fall apart

Beginning a new start