Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Obscure Sphinx - Epitaphs

Obscure SphinxEpitaphs

Sorgh14.10.2016
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Vcelku nenápadné album v sobě skrývá nesmírný potenciál. Jeho poslech mě přes časté opakování ještě zdaleka neomrzel, což o mnohém vypovídá.

Waršavští Obscure Sphinx přichází se třetí dlouhohrající deskou, která navazuje na tři roky starou Void Mother. O kapele se začíná mluvit, jejich nahrávky vzbudily zasloužený zájem a nejinak je to i v případě té aktuální.

 

Epitaphs je tvrdá kytarovka, která mluví jasnou řečí a neztrácí data v nějakých zbytečných šumech. Kytary bez křiklavé pomoci efektů drhnou šest kapitol, které jsou rozděleny na část Pre – mortem a Post – mortem (každá má tři skladby), a charakter mění jen jejich nazvučení, což nebrání jejich stále přirozenému dojmu. Občas se ozývá drnčení připomínající uvolněné dráty, které neposlušně vyniká v těžkém hlomozu ovládajícím prostor a které prozrazuje jakousi neposlušnost v jinak strohém projevu. Ozvěnou se vrací táhlé riffy, které jdou mnohem klikatější cestou, než rytmické hmaty na pražcích.  Epitaphs se zkouší cestou zatěžkané mizérie dostat od prahu cvokárny pár kroků zpět do normálního světa. V padajících stínech se zjevují zvláštní, až nepatřičné středomořské motivy hrané akustickou kytarou. Odstíněné album ztrácí jednolitě pochmurnou vizáž a skrz převažující hněv materiálu nesený podladěným ansámblem a nekonečně dunící basou prostrkuje tolik potřebné odlehčení.

 

Možná i tohle je jeden z důvodů, proč se mě při poslechu drží spíš příjemná melancholie, než lepkavé prsty deprese. Nahrávka nelpí na domnělém chrarakteru čisté doomařiny a stává se mnohem barvitější. Pryč z uniformity ji táhnou progresivně chápané melodie, které znovu a znovu raší z podhoubí post-rocku, sludge a také hardcoreové agrese. Žádný směr si netroufá vládnout celé nahrávce, a tak se s nimi postupně setkáváme v tu menších, tu větších fúzích. Skladby se liší upřednostněním některé z nich. Vytrvalé, rytmické hoblování v Nieprawota, to je esence přímočaré energie nesené surovým zvukem. Tady se ukazuje přímočařejší, agresivnější tvář, za kterou si kapela zaslouží položit k nohám vavříny. Pravým opakem jsou doomové pasáže, které najdeme např. ve skladbách Memories Of Falling Down a Memorare, kde leží  větší důraz na protrahovanou atmosféru, nebo velice povedené post – rockové, často akustické výlety do snivých mlh.


Náladě skladeb se podvoluje zpěv, který mají na bedrech zpěvačka Wielebna a kytarista Olo. Dobře se doplňují a nutno říct, že někdy není úplně jasné, kdo právě do mikrofonu řve. Wielebna dokáže propadnout totálnímu zhroucení a vyloudit agresivní řev, který slabším povahám stáhne spodky ke kotníkům. Na druhou stranu umí zpívat i velice jemným a hezkým hlasem, který vede cestou něžného rozpoložení vyhýbajíc se ostrým hranám okolí.

 

 

Tahle deska si zaslouží pozornost pro skvělé nápady a nejednoznačnou strukturu, která sype nápady jako Zeman svoje bonmoty. Stylově se nedá jednoznačně vymezit, protože se otevřeně vzdává předsudků  o formách skládání. Obscure Sphinx vyrůstají z pevných kořenů, ke kterým se svědomitě vrací, to jim ovšem nevadí v poněkud troufalých úpravách, které překvapují a baví. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky