Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Waršavští Obscure Sphinx přichází se třetí dlouhohrající deskou, která navazuje na tři roky starou Void Mother. O kapele se začíná mluvit, jejich nahrávky vzbudily zasloužený zájem a nejinak je to i v případě té aktuální.

Epitaphs je tvrdá kytarovka, která mluví jasnou řečí a neztrácí data v nějakých zbytečných šumech. Kytary bez křiklavé pomoci efektů drhnou šest kapitol, které jsou rozděleny na část Pre – mortem a Post – mortem (každá má tři skladby), a charakter mění jen jejich nazvučení, což nebrání jejich stále přirozenému dojmu. Občas se ozývá drnčení připomínající uvolněné dráty, které neposlušně vyniká v těžkém hlomozu ovládajícím prostor a které prozrazuje jakousi neposlušnost v jinak strohém projevu. Ozvěnou se vrací táhlé riffy, které jdou mnohem klikatější cestou, než rytmické hmaty na pražcích.  Epitaphs se zkouší cestou zatěžkané mizérie dostat od prahu cvokárny pár kroků zpět do normálního světa. V padajících stínech se zjevují zvláštní, až nepatřičné středomořské motivy hrané akustickou kytarou. Odstíněné album ztrácí jednolitě pochmurnou vizáž a skrz převažující hněv materiálu nesený podladěným ansámblem a nekonečně dunící basou prostrkuje tolik potřebné odlehčení.

Možná i tohle je jeden z důvodů, proč se mě při poslechu drží spíš příjemná melancholie, než lepkavé prsty deprese. Nahrávka nelpí na domnělém chrarakteru čisté doomařiny a stává se mnohem barvitější. Pryč z uniformity ji táhnou progresivně chápané melodie, které znovu a znovu raší z podhoubí post-rocku, sludge a také hardcoreové agrese. Žádný směr si netroufá vládnout celé nahrávce, a tak se s nimi postupně setkáváme v tu menších, tu větších fúzích. Skladby se liší upřednostněním některé z nich. Vytrvalé, rytmické hoblování v Nieprawota, to je esence přímočaré energie nesené surovým zvukem. Tady se ukazuje přímočařejší, agresivnější tvář, za kterou si kapela zaslouží položit k nohám vavříny. Pravým opakem jsou doomové pasáže, které najdeme např. ve skladbách Memories Of Falling Down a Memorare, kde leží  větší důraz na protrahovanou atmosféru, nebo velice povedené post – rockové, často akustické výlety do snivých mlh.

Náladě skladeb se podvoluje zpěv, který mají na bedrech zpěvačka Wielebna a kytarista Olo. Dobře se doplňují a nutno říct, že někdy není úplně jasné, kdo právě do mikrofonu řve. Wielebna dokáže propadnout totálnímu zhroucení a vyloudit agresivní řev, který slabším povahám stáhne spodky ke kotníkům. Na druhou stranu umí zpívat i velice jemným a hezkým hlasem, který vede cestou něžného rozpoložení vyhýbajíc se ostrým hranám okolí.

Tahle deska si zaslouží pozornost pro skvělé nápady a nejednoznačnou strukturu, která sype nápady jako Zeman svoje bonmoty. Stylově se nedá jednoznačně vymezit, protože se otevřeně vzdává předsudků  o formách skládání. Obscure Sphinx vyrůstají z pevných kořenů, ke kterým se svědomitě vrací, to jim ovšem nevadí v poněkud troufalých úpravách, které překvapují a baví.