Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
OssO - OssO

OssOOssO

Victimer24.4.2015
Zdroj: mp3 (320 Kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330
VERDIKT: Cáklí matematici MoRkObOt se srazili ve dveřích s neméně divným Eraldem a svoje vzájemné monokly pojmenovali Osso. Tohle těkavě elektrizující bahýnko nesejme, ale tázavě vyhrnout obočí umí.

Lehce hudebně ujetý vydavatel bazírující na nestandardně znějících interpretech, to donutí jednoho zbystřit. Řeč je o italském krámu Subsound Records s poněkud bizarním zbožím. Je libo dostat do rukou funeral jazz, nebo snad electro sludge? Tak tady to máte, dnes minimálně tu druhou zmíněnou možnost. Jednoho dne se pan majitel rozhodl seslat svoje hromy a blesky na náš (snad vcelku normální) útulek pro odložené kapely a mě padla do oka vypečená partička Osso.


Avantgardní rocker Eraldo Bernocchi, protřelý to producent, designér a prošedivělý pán v letech, se rozhodl dát dohromady s triem pošuků, kterým není svatý surový sludge, vypiplaný mathcore a už vůbec ne klasický doomík. Mají divné přezdívky, divné názvy desek a říkají si MoRkObOt. Tvorba ryze experimentální, tedy stejně jako ta, kterou se pyšní veterán Eraldo. Vytvořilo se tedy spojení dvou elementů na bázi očekávaných kudrlinek a vyčůraností směrem k tradicím bigbítu. A výsledek nezklamal.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/ossoband.jpg


Řekne-li se MoRkObOt, někdo si vybaví jejich přátelství s Ufomammut, někdo zase jejich noisy instrumentální hudbu, na kterou Osso zdárně navazují. Jen ten noise efekt je schován kamsi do pozadí a na povrch se dere dubová rytmika a elektronika všeobecně. Vokálů netřeba, na pořadu je drhnutí surových riffů prohozených skrz elektronické moduly, což dodává nahrávce jak na jisté barevnosti, tak naopak i na její vychladlé tváři strojnické nymfy, která se tuze nerada líbá na intimní místa. Jinak je ve společnosti Osso poměrně dusno, tlak na mysl je neúprosný a devět vykvedlaných hudebních laskominek se má čile k světu a nutí k legračním skutkům.


Vlastně, ještě že jen devět. Paní nuda se z dlouhé chvíle taky na chvíli zastaví, protože nadměrně vyšilovat není zrovna zábavnou epizodou dne a ne všechny experimenty nutně zaujmou. Ale pozitiva, nadhled a svěží dech přetrvávají. Osso jsou MoRkObOt více švihnutí elektronikou, daří se jim vnutit se do pozornosti, ale zas to není žádný festival přemetů a euforických výronů na pokraji exhibice. To ani nikdo nechce. Zkrátka pokřivený bigbít s dávkou mixu psychedelie a dubu, jen tak pro zábavu a (dejme tomu) pošetilé močení na veřejnosti. Při ranní kocovině ovšem aplikovat nedoporučuji, hlava má tendenci se spolu s mistrem Eraldem rozstřelit na kusy.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky