Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Overkill - The Electric Age

OverkillThe Electric Age

Michal Z30.4.2012
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Další klasické dílo nijak nevybočující v linii rodokmenu Overkill. Několikeré album v dlouhé řadě, které nezklame, ale zároveň nepřináší nic zvláštního, co by výrazně zaručilo delší trvanlivost v rotaci přehrávače, či ho více ukotvilo v paměti. Klobouk dolů před veterány, kteří stále mají dostatek vitality dělat tak řezavý jakostní kov.

Ihned počátkem si kladu otázku, zda je možno chtít po Overkill nějakou evoluci? Po prvních posleších je jasné, že vývoj u nich není na prvním místě a ostatně při ohlédnutí se zpět tomu bylo u těchto amíků vždy stejně. Druhou otázkou je, zda si u některých spolků vůbec přát hudební vývoj? Od toho jsou zde stylotvorné kapely, u nichž to jaksi člověk očekává a následně je kritizuje za stagnaci. Tvorba Overkill nikdy nebyla o vyšlapávání nových cest. Overkill se pohybují vpřed pouze moderním zvukem, který upravují na míru vlastnímu old school pojetí.

 

Navázat na předchozí skvělé album „Ironbound“ se dříčům povedlo dokonale a suk není pomalu poznat. Overkill se však příliš drží svého standardu. Zpětně si začínám více vážit posledních Anthrax, kteří do toho šli přece jen z větší šíře a hloubky. A dokázali i překvapit. Set sakra toho lituji, ale „The Electric Age“ mě ničím na celé ploše nepřekvapilo. Snad bych mohl ztratit slovo o trochu netypické „Save Yourself“, kde se misí punkový náboj z posledních Megadeth s typickou strukturou skladby pro Accept. Současní Megadeth jsou ze skladeb cítit častěji a dalším příkladem budiž "Electric Rattlesnake". Pokud porovnám dvě velká jména (Megadeth vs. Overkill) a jejich poslední počiny, vítězem v mé malé soutěži jsou jednoznačně Overkill. Ne vždy platí, že když dva dělají totéž, je to totéž. A družina kolem Blitze si mě získává svým drajvem a nasazením, což jsou veličiny, které jsou u Megadeth na ústupu.  Věřím že Overkill sklidí v komerčních periodikách superlativa a obsadí přední příčky, tak to má být, lid si to přeje a závislost na příjmu z reklamy je svazující. Vsázím však na nekonzumnost posluchačů a objektivní váhu v přístupu k The Electric Age. Já zde cítím jen velmi dobré řemeslo - nic víc, nic míň.

 

Tok alba tepe a zvuk štípe polena. Tady vše funguje, jak u thrashe „made in Overkill“ má. Rytmika snáší superlativa, vše je slyšet, včetně dravé Verniho baskytary, tu a tam se naskytne klasické kytarové sólo. Myslím, že nejeden staromilec uroní slzu nostalgie. Vichřici stíhá orkán a pověstný klid před jednotlivými bouřemi není nikterak dlouhý, natož aby nudil. Pokud se posluchači podaří zcela vypnout a vcítit se do doby, kdy se rodil thrash metal, nemůže být z elektrické lázně „The Electric Age“ zklamán. Na to je album dost dobré a vymanit se z šedi průměru mu nečiní potíže.

 

Album má naštěstí záchranný kruh v podobě drobných nuancí mezi jednotlivými skladbami, tím pádem odpadá pocit nudy. Nebavím se o nějakých diametrálních odlišnostech, ale o drobných artefaktech. Občas se strukturou skladeb touláme v hlubokých 80. letech minulého století, u pramene thrash metalu, ale tento odlesk je u Overkill patrný od pradávna. Stejně tak punková přímočarost, která v kratších skladbách propuká v plné kráse. S plynoucím časem a po překulení se do druhé poloviny alba ona zmíněná "pestrost" v rámci stylu ustupuje a vcelku skočné palby splývají a nebudí u zkušeného posluchače přehršel pozornosti. Standard mají Overkill vysoký a v rámci žánru obrušují neustále jehlan samotného vrcholu. Blitze musíte poznat mezi stovkami jiných, jeho žiletková barva a pulzující charisma je nedostižné a pevně věřím, že si energii uchová i nadále a raději bude držet činku než láhev. Aby to nebylo jen o abrazi a ničivé drtivosti, zářezem "Good Night" se Overkill loučí s posluchačem dlouhým akustickým vybrnkáváním, jež jen umocňuje konečnou mocnou drtičku, u které si nejeden headbanger pohne krční páteří. Nicméně na zadek jsem si z The Electric Age nesedl. Uvítal bych více ozvláštnění, tak jako ve zmíněné uzavírací skladbě.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 27.12.16 10:51

Dobře napsaná recenze, sice si myslim, že není zcela objektivní, ale tohle hodnocení si Michael Kocáb zaslouží, protože mi naštval. Měl jsem z alba přesně stejné pocity (ze začátku), ale protože mam Michaela rád, tak jsem to album cca týden intenzivně poslouchal a změnil jsem názor. Hudebně si myslim, že je to nabouchaná progresivní hudba, ale texty jsou strašný a většina vokálů mě irituje. Dále nechápu (přesně jak píše recenzent) opravdu některé zbytečné ingredience alba jako např. 3 minuty! trvající úvod jinak pak výborný skladby chaos. Atd. Myslim, že geniální skladatel se projevuje nejen tím, co na album dá, ale taky tím, co tam nedá. Takhle mi to připadá jako bych poslouchal Beethovenovu Devátou k reklamě na hajzlpapír, nebo jako kdyby někdo na Výkřik od Muncha přimaloval košík velikonočních vajec a králíčka. Ale co s tim? Michael by potřeboval producenta, kterej by ho korigoval, protože tohle už je chronickej problém a spíše se zhoršuje (Zakyslík..., Pražský Výběr 2..., Abstrakt). Deska Aftershocks byla natočena za pár týdnů a protože jsou tam anglický texty a byl jasně danej styl, tak se velmi povedla. Hudební svoboda neznamená, že se dá splácat dohromady spoustu kravin s výbornou hudbou a divit se, že to pak není kladně přijatý....

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky