Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Velká očekávání a špetka obav a rozpaků k tomu. Tak bych mohl charakterizovat své pocity z okolností vydání nového alba Pain of Salvation. Obojí vnímám zpětně jako opodstatněné. Návraty ke kořenům bývají zrádné, kapely se k nim upínají v situacích, kdy se dostaly do slepé uličky a ne vždy to dopadne dobře. Dvojice alb Road Salt je obecně sice vnímána spíše negativně, ale já s ní zas takový problém nemám a retro styl, který v drážkách obou nahrávek dominuje, neberu jako slepou uličku. Z tohoto pohledu jsem byl tedy docela klidný. Ne tak ale z vizuální prezentace, která se více než kdy dříve zaostřila na ústřední postavu souboru Daniela Gildenlöwa. Chápu, že je album In the Passing Light of Day vzhledem k okolnostem hodně osobní záležitost, ale zvolit za titulní obrázek nahrávky variaci na pánský fitness měsíčník? Jen doufám, že Manowar nechystají žalobu…

Přijmout novou tvář kapely jistě nebude pro fanoušky obtížné. Pozměněná sestava se již dostatečně vryla do jejich pamětí, ať už skrze nahrávku Falling Home (recenze), nebo revidované vydání ceněného alba Remedy Lane. Hudební stránka pak již nebude problém vůbec. Pain of Salvation čerpají ze své minulosti v rozumné míře a především kladou důraz na principy a hodnoty, které pro ně na předchozích třech nahrávkách nebyly tak důležité. Zároveň je ale ženou do extrému. Tvrdost je ještě surovější, těkavost je blíže vrcholu a nepravidelné rytmy se houpou ještě v horších kombinacích. Řád se střídá s chaosem, hřejivé momenty melodií bojují s mrazivou fatálností hudební matematiky a když už je toho moc, všechno utichne, jeviště potemní a poslední pravda si najde svou první oběť.

Podobně jako jiné těžce zkoušené osoby, které se rozhodly proměnit své překonané trable v poselství v knižní podobě, tak i Daniel založil koncept nové nahrávky na svých zkušenostech a pocitech z vážné životní krize. Nečekané a drtivé sevření infekce ho na téměř půl roku přišpendlilo k nemocničnímu lůžku, jeho tvrdohlavost a nezlomnost mu však pomohly postavit se znovu na nohy. Když jsem na začátku recenze mluvil o obavách, měl jsem vlastně na mysli i strach, aby In the Passing Light of Day nebylo laciným patetickým příběhem o záchraně člověka. Zbytečně. Z nahrávky i z textů prýští síla a odhodlání - bojovat, nevzdát se, nevěšet hlavu. Bude-li byť jen jednoho člověka inspirovat v jeho osobním bitvě, pak je to vítězství přesahující rámec jakéhokoli poslechu.

The face of death won't make me an evangelist

I close my hands

Not in prayer

Not in prayer

Into fists

(skladba On Tuesday)

Vraťme se ale zpátky k oněm poslechovým podnětům. Jestli mě na posledních třech studiových počinech něco chybělo, tak to byla především vrstevnatost. Ano, hezké skladby, skvělé provedení, soudržná atmosféra - to je vše v pořádku. Ale mělo to jednu rovinu a fungovalo to jen v určitém rozpoložení. Vrstevnatost, proměnlivost a mnohdy tolik vzývaný moment překvapení dokázal u dřívějších nahrávek mnohem více. Barvitost materiálu i emocí, rozmanité vokální party a členitý rytmický arzenál zdobí nejslavnější alba této kapely a jsem opravdu nadšen, že to vnímám i na novince (např. Ragnarův hlas je zde příjemné obohacení). I v kontextu desky méně nápadná Tongues of God obsahuje tolik různých vrstev a podnětů, že by to jinde vystačilo na mnohem delší kapitolu. Nezbývá než ocenit pevnou vazbu dějové linie s hudebním rozměrem. Ve skladbách se zrcadlí nejen aktuální skladatelské chutě tvůrců, ale i dynamika příběhu, což z každé písně dělá jedinečný úkaz.

Má to ale i své úskalí. To když dojde na opačný jev a album se trochu zasekne. Nejcitelnější je to v závěrečné titulní skladbě. Což zamrzí o to víc, když vám dojde, že navazuje na tu nejlepší tradici velkých finále ve stylu Perfect Element, Beyond the Pale či Enter Rain. Tím se vlastně dostávám k jedinému bodu, v němž aktuální album oproti uctívaným předchůdcům zaostává. Asi škoda, ale přiznávám se, že celkově jsem to tak dobré ani nečekal.