Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Paroxysmal Descent - Manifest Attrition

Paroxysmal DescentManifest Attrition

Sorgh21.10.2019
Zdroj: Bandcamp, mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: U protinožců je živo. Klokani skáčou jako vždycky, lidi chodí vzhůru nohama a jejich ragbyové mužstvo bojuje v Japonsku o cenné kovy. V Brisbane zase Paroxysmal Descent vydali nové album nazvané Manifest Attrition a to je asi ta vůbec nejdůležitější zpráva.

Jde spíš o projekt než regulerní kapelu. Za podivným názvem stojí Mordance, který dělá skoro všechno. Ke starším nahrávkám si dosud přizval někoho na výpomoc a až na aktuální desce se jako kmenový hráč na basu objevuje tajemný pan IX neboli Desolate, kterého můžeme znát z depresivní bandy Austere. Oproti jiným australským hydrám se Paroxysmal Descente (dál jen PD) oddávají ve svém žánru přístupnější tvorbě, ve které není nutné vařit tuny chaosu na to, aby semlela jakéhokoliv sebevědomého hejska. S jejich hudbou je oproti mnohým jejich krajanům daleko snažší pořízení, nemusíte u toho chlastat a nervovat se, že to stále nechápete. Takhle třeba dosud plavu při marných pokusech pochopit jejich krajany Portal, i když ti jsou stylově trošku jinde.

 

Obecně mám ale Austrálii zařazenou ve chlívku náročných kapel. Naproti tomu Manifest Attrition je taková jednoduchá, nekomplikovaná blackmetalová deska, která je přes svoji nezáludnost schopna vyvolat atmosférou nezadržitelného zmaru a zkázy. Napětí sedmi (vlastně jen šesti, dál vysvětlím) kapitol je přiměřené, nemusím trnout, že někde za rohem, za příštím riffem vybafne bubák. Tady je všechno dané a upřímně vysvětlené. Zásadním aktem pochopení nahrávky je smíření se s absencí jakéhokoliv progresu a ochota následovat vedoucího zájezdu s jeho krákavým komentářem. K tomu všemu PD stačilo vyloudit několik akordů, což není v blacku nic překvapujícícho. Když k tomu přidají línou rytmiku s dřímajícími bubny, které se našly v rytmu bum - čvacht, máme před sebou kulisu zahnívajícího odpadu, ve kterém se krysy a potkyši prokousávají trýznivou sbírkou dekadentních hymnů.

 

 

Album na mě působí důvěrným a známým dojmem. Sahá hluboko ke kořenům mého satanského vzdělání, kterému vládly jak slovutné, tak i méně zasloužilé blackmetalové modly. Poznávacím znamením, které brnká na strunu vzpomínek, je upřená zahleděnost ve své dílo, nekompromisní postup vpřed a víra ve správnost svého snažení. K dosažení pevných zásad stačilo málo a ani nebylo nutné volat prince Větrníka, vichřice mají protentokrát utrum. Naopak pomalý a nezadržitelný postup taktu za taktem může vzbudit mnohem větší hrůzu v srdci než blesková smeč. Naléhavá melancholie a tíha násobená utahaným středním tempem, dává možnost zapůsobit melodickému minimalismu, který stojí a padá s pomalou obměnou tónů. Nejsilněji na mě zapůsobila úvodní skladba Endless See Of Blades, ve které je samota asi nejcitelnější a hypnoticky pomalé tempo oživuje každou vlnku melancholie. Právě kvůli okamžitému nástupu účinku jsem se do alba ponořil, čehož nelituji.

 

Konec alba ukrývá malé překvapení, které na první poslech nepochází z dílny PD. Skladba Speed Of Pain je cover od M. Mansona z alba Mechanical Animals, a i když kvalit originálu nedosahuje, představuje vtipný únik z dosavadního marastu. Není to úplný návrat k normálu, ale k hladině příčetnosti se blížíme. I hodnocení bude příčetné. Manifest Attrition je obyčejná, žánrově věrná nahrávka, která nemá ambice stanout v čele potemnělých mravokárců. Byla by však škoda nedopřát jí sluchu, protože své kouzlo má a může udělat spoustu malé radosti.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky