Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Paroxysmal Descent - Manifest Attrition

Paroxysmal DescentManifest Attrition

Sorgh21.10.2019
Zdroj: Bandcamp, mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: U protinožců je živo. Klokani skáčou jako vždycky, lidi chodí vzhůru nohama a jejich ragbyové mužstvo bojuje v Japonsku o cenné kovy. V Brisbane zase Paroxysmal Descent vydali nové album nazvané Manifest Attrition a to je asi ta vůbec nejdůležitější zpráva.

Jde spíš o projekt než regulerní kapelu. Za podivným názvem stojí Mordance, který dělá skoro všechno. Ke starším nahrávkám si dosud přizval někoho na výpomoc a až na aktuální desce se jako kmenový hráč na basu objevuje tajemný pan IX neboli Desolate, kterého můžeme znát z depresivní bandy Austere. Oproti jiným australským hydrám se Paroxysmal Descente (dál jen PD) oddávají ve svém žánru přístupnější tvorbě, ve které není nutné vařit tuny chaosu na to, aby semlela jakéhokoliv sebevědomého hejska. S jejich hudbou je oproti mnohým jejich krajanům daleko snažší pořízení, nemusíte u toho chlastat a nervovat se, že to stále nechápete. Takhle třeba dosud plavu při marných pokusech pochopit jejich krajany Portal, i když ti jsou stylově trošku jinde.

 

Obecně mám ale Austrálii zařazenou ve chlívku náročných kapel. Naproti tomu Manifest Attrition je taková jednoduchá, nekomplikovaná blackmetalová deska, která je přes svoji nezáludnost schopna vyvolat atmosférou nezadržitelného zmaru a zkázy. Napětí sedmi (vlastně jen šesti, dál vysvětlím) kapitol je přiměřené, nemusím trnout, že někde za rohem, za příštím riffem vybafne bubák. Tady je všechno dané a upřímně vysvětlené. Zásadním aktem pochopení nahrávky je smíření se s absencí jakéhokoliv progresu a ochota následovat vedoucího zájezdu s jeho krákavým komentářem. K tomu všemu PD stačilo vyloudit několik akordů, což není v blacku nic překvapujícícho. Když k tomu přidají línou rytmiku s dřímajícími bubny, které se našly v rytmu bum - čvacht, máme před sebou kulisu zahnívajícího odpadu, ve kterém se krysy a potkyši prokousávají trýznivou sbírkou dekadentních hymnů.

 

 

Album na mě působí důvěrným a známým dojmem. Sahá hluboko ke kořenům mého satanského vzdělání, kterému vládly jak slovutné, tak i méně zasloužilé blackmetalové modly. Poznávacím znamením, které brnká na strunu vzpomínek, je upřená zahleděnost ve své dílo, nekompromisní postup vpřed a víra ve správnost svého snažení. K dosažení pevných zásad stačilo málo a ani nebylo nutné volat prince Větrníka, vichřice mají protentokrát utrum. Naopak pomalý a nezadržitelný postup taktu za taktem může vzbudit mnohem větší hrůzu v srdci než blesková smeč. Naléhavá melancholie a tíha násobená utahaným středním tempem, dává možnost zapůsobit melodickému minimalismu, který stojí a padá s pomalou obměnou tónů. Nejsilněji na mě zapůsobila úvodní skladba Endless See Of Blades, ve které je samota asi nejcitelnější a hypnoticky pomalé tempo oživuje každou vlnku melancholie. Právě kvůli okamžitému nástupu účinku jsem se do alba ponořil, čehož nelituji.

 

Konec alba ukrývá malé překvapení, které na první poslech nepochází z dílny PD. Skladba Speed Of Pain je cover od M. Mansona z alba Mechanical Animals, a i když kvalit originálu nedosahuje, představuje vtipný únik z dosavadního marastu. Není to úplný návrat k normálu, ale k hladině příčetnosti se blížíme. I hodnocení bude příčetné. Manifest Attrition je obyčejná, žánrově věrná nahrávka, která nemá ambice stanout v čele potemnělých mravokárců. Byla by však škoda nedopřát jí sluchu, protože své kouzlo má a může udělat spoustu malé radosti.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky