Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tony Mills není v našich končinách všeobecně znám, byť je to již zasloužilý veterán a v povědomí budou jej mít především znalci celků Shy nebo TNT, kde zanechal svůj výrazný vokální otisk. Jeho čtvrté sólové album "Over My Dead Body" není jen tak nějaké AOR album a mnohé může napovědět již jméno producenta, který se na albu podílel - Neil Kernon, který pro změnu byl kdysi u toho, když se na přelomu 80. a 90. let minulého století ještě investovalo do velkých produkcí a hybatelem konečného zvuku alba nebyl použitý software ale kvalita studia. Především však byl přímým účastníkem progresivního křížení pompézního AOR rocku s metalem.

Tyto odlesky a fragmenty jsou dominantami v aktuálním výtvoru Tonyho Millse. AOR lehkost a nevinnost vetkaná do decentních kovových rámců vše stvrzují. Tony Mills je svým vokálem velmi blízký s dalším matadorem scény Geoffem Tatem. A nejen hlasově, s bývalou domovinou Geoffa se hodně podobá i strukturami skladeb. Jakmile se přeřadí na rychlootáčkový heavy rock a Tony zajede do expresivnějších vyšších pater, tak nabídnutému výhledu jasně dominuje nejedna kontura dávných i současných Queensrÿche.

Mills je pro mě příjemným setkáním, byť nechybělo mnoho a nikdy k němu nemuselo dojít. Patří mezi hrstku vokalistů, kteří si dovolí vystoupit zpoza kapelního štítu a obnaží se s akustickým doprovodem a následně vystoupá k výšinám v objetí s příjemnými melodiemi, symfoňákem, líbivou nefalšovanou pompou. Do toho nabalí vícehlasy Queen a Queensrÿche, to vše bez jakékoliv pachuti, byť jen ve stopovém množství. Mills balancuje na zrádné hraně mezi dobrým vkusem a propadákem s rozenou samozřejmostí.

Setkání s rozmáchlými delšími skladbami ještě více potvrzuje, které vzorce Millsovi pulsují srdcem a nabízejí alternativní verzi k Operation Mindcrime. Dokáže vyluzovat prog rockové paralely dosti pevné na přenos v čase o 25 let nazpět k velkým produkcím. Bohužel hlavní slovo na albu má jen Mills se svým vokálem, neb kytary, klávesy ani rytmika nejsou s to přijít s něčím chvályhodným a album tak zabředává pouze v nadějném moři průměru ve svém stylovém zákoutí. Mills nabízí i špetku útočnějšího soudobého AOR šmrncnutého kovem, ale občas mu kompozičně ujedou podrážky na rozplizlé pompézní halekačce, která má nepříjemnou sílu stavět srst.

Mnohdy se ale album zadrhne na stylové mělčině AOR a ani Mills některé rejstříky netrefuje úplně šťastně. Především v druhé polovině alba vyvstává pocit z nedotaženosti. Vypravěčská ležérní poloha se postupně dramatizuje a mohla by zaujmout, leč hudba jen plyne neměnně v typizovaném podkladu a nenapomáhá k hlubšímu dojmu. Pompézní, dramatické a až power metalové hoblovačky se mi vůbec nezdají a jsou stejně prázdné jako snahy Tobiasse Sammeta s Avantasií v roce 2013. Občas se sklouzává do skutečných AOR truhlic, kde leží léta neslyšená tvorba z 80. let minulého století a Mills ji příjemně papouškuje například ve "4 In The Morning". Dále album už opravdu netřeba poslouchat.