Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Whalesong - Leaving a Dream

WhalesongLeaving a Dream

Victimer1.12.2023
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Dvouhodinová sonická apokalypsa v temných horách ztracených a odpovědi hledajících Whalesong. Jejich další zvukové rozpětí.

Whalesong, to je experimentální (post) industrial doom z Polska a živý důkaz, jak se zvukově posunout během pouhých tří alb. Jak narůst, jak obejmout větší prostor. Pokud se budeme o debutu Disorder bavit ještě jako o víceméně groovy industrial doomovém přístupu, tak malou velkou revoluci v jejich diskografii způsobilo druhé album Radiance of a Thousand Suns. Ale nebyl to žádný skok do neznámých vod, vše má svůj opodstatněný vývoj. Už na Disorder uměli znít Whalesong zvláštně a v husté Godflesh/Swans mašinérii hledat to správné místečko. Jenom se to zatím odehrávalo na poměrně malém území. V tomto aspektu je následující práce velkým krokem vpřed. Radiance of a Thousand Suns je pořád velká věc. V některých momentech až fantastická. Pořád z industrialu vyvěrající umělecká katarze na nové, rozlehlejší místo. A rozlehlejší se stává i samotná hrací doba alba, protože přesáhne 100 minut. Whalesong se proměňují, jejich zvuková a stylová konstrukce nabývá na objemu.


A to pokračuje i na třetím albu Leaving A Dream. To má dokonce 120 minut a dochází na něm k dalšímu výrazovému posunu. A vliv velkých Swans je stále patrný. I tak je cesta Poláků plná odhodlání hledat a nacházet svůj sound v různých proudech a plochách. Novinka je sonickým kinem pro všechny, kteří se rádi ztrácí v krajních zvukových vzestupech a pádech na bázi snů, nadějí a jejich zániků. Jsou to dvě hodiny těžce přístupné hudby na hraně post metalu, drone, doomu, noise, se zbytky industrialu a post punkové temnoty. Temnota je pak pro Whalesong zcela určující. Celé album tmelí a my se pak díky ní ocitáme zhruba na tom místě, jaký nám ukazuje obal. V tmavém obklopení masívů. Nic lehkého na zdolání, polovičatý výkon nepřípustný. Pokořit tu hmotu chce vytrénované ucho a míru trpělivosti.

 


Whalesong se na novince prezentují zhudebnělou apokalypsou, která na jednu stranu tolik netlačí svou urputností, ale zároveň to není nic pro slabší povahy. Některé zádumčivé, svým způsobem klidné skladby, svůj klid nevydrží a těžce kolabují. Propadají se do zvukového pekla. Potom co byla druhá deska Radiance of a Thousand Suns naděje ničícím bucharem, pořád zjevně čerpajícím životní funkce v pustém industriálním areálu, je Leaving A Dream víc písničkovější variantou, jak se poprat s něčím velmi těžkým až depresivním. S něčím, co drsně tlačí do zad a vtahuje nás do temných hor. Whalesong víc vypráví a objevují se přitom v různých pozicích, jsou rozmanitější. V každé je ale pořád halí jedna velká deka. I když se už moc nedá mluvit o industriálním objetí tlustých drátů, být jen hezkou písničkou nejde kapele k pleti. Ta je plná uhrů a jizev.


Whalesong jsou sonicky milí, brutálně sdílní. Jejich skladby jsou sny měnící se v noční můry. Poprvé se objevuje ženský vokál, který zdánlivý klid desky ještě zvýrazní. Jako třeba v Hope. Hudba na Leaving A Dream místy jen tiše pluje kolem. Absorbuje ruchy a dlí v teple domova. Tak na mě působí minimalismus Bright Behind Your Eyelids. Oproti takovým umí být Whalesong hluční, mutujícím sludge metalem pohánění strojníci, kteří se po šichtě odevzdaně tlemí do brány chrámu. Tohle je možné slyšet hned v následující Ascend!


Pojďme ale na začátek. Enter je temným dronovým vstupem do horských masívů, ve kterých se jedni hledají a druzí ztrácejí. Hluková tíseň, za kterou by se nemuseli stydět ani Sunn O))). Forgive je vulkanicky hřmící rytmus odpuštění, po němž následuje má oblíbená sonická hymna Believe Us. Ubíjející zvuk i tempo. Jeden kolos, jeden deklamátor, jedna hozená rukavice do nitra Země. Vše je součástí jakési vnitřní tmy. Všechny ty bortící se naděje. A všechny bortící se písničky. A když už se zdá, že se Whalesong chytnou bahnité sludge struny, jako ve dvojici Ascend! a Struggle, ve druhé jmenované je zřejmé, že tento pocit bude mít jepičí život. Pak se totiž kapele zblázní saxík. Někdy v tom okamžiku začnu přemýšlet, jestli už to není nad rámec.

 


Vypadá to ale, že limity Whalesong jsou pořád dál od místa, kde se nacházím já. Tento článek jsem dlouhé dny odkládal, protože jsem si připadal nepřipravený. Vlastně si tak připadám pořád. Prozatím si musím vystačit s tím, že druhé album Radiance of a Thousand Suns je pro mě to stěžejní. To, které mi hraje nejčastěji a které mám nejraději. Ale je to jen tím, že jsem schopen ho lépe vstřebat a užít si ho. S novinkou to ještě bude běh na dlouhou trať. Což mi ale nevadí, a naopak mě to bude pohánět. Mám na to čas celý život, takže pokud zítra nenatáhnu brka, dal bych si to ještě celé pěkně dohromady. Jsem blízko, ale ještě v tom trochu tápu.


Jak už bývá u Whalesong zvykem, konec alba patří veledlouhým kompozicím. V nich už se může stát prakticky všechno. Tam, kde From the Ashes nabídne mnoho ze současných možností Whalesong, to shekissedmewithhervenomouslips ruchově odrovná. Tak, jako to patří celému albu, se děje i v jeho závěru. Budiž. Hledat krásu v beznaději je složité, ale ne marné. Poslech nových Whalesong někdy bolí. A hodně. Ale patří to k tomu. Zatím hodnotím, jak hodnotím, ale asi se to v příštích měsících ještě bude vyvíjet. Každopádně jedna z nejzajímavějších nahrávek tohoto roku. A pozor! - jen pro otrlé.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky