Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pénitence Onirique - Nature Morte

Pénitence OniriqueNature Morte

Garmfrost18.1.2024
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Nature Morte je dílem všestranným, magicky návykovým...

Na Pénitence Onirique, jejichž třetí album Nature Morte nám poslali k recenzi z vydavatelství

Les Acteurs de l'Ombre Productions, je nejzajímavější zřejmě fakt, že každá jejich nahrávka se nese ve zcela odlišném stylu a zvuku. Předchozí nahrávky nejsou vůbec špatné, poslouchají se hezky, ale nestal se ze mě jejich posluchač. To až Nature Morte má veškeré indicie mě přikovat k poslechu. Třetí album bývá tím, které o kapele vypovídá, jak to s ní je a bude. Pénitence Onirique se na třetím počinu překonali. Nahráli své bez debat nejzajímavější dílo, které je radost soustředěně poslouchat a vychutnávat si jednotlivé náležitosti i celistvou sílu.

 

Nejvýraznějším prvkem je nátlaková síla prvních skladeb a variabilnost následujících. Skladby se přelévají v bouřlivé síle jedna přes druhou. Díky nejen čitelnému zvuku, ale také jasně znějících riffů a melodických vyhrávek, není poslech v žádném případě utrpením ani pro příznivce daleko klidnějších interpretů. Pénitence Onirique za pár let vyrostli ve zdatné skladatele a muzikanty. Můžete si všimnout umu, s jakým v nejzběsilejší sypanici promrsknou tklivé vyhrávky vybičované vnitřním šílenstvím k oku uragánu.

 

pénitence onirique

 

Album postupně krapet zklidní a v půlce dokonce dostane prostor instrumentální song. Lama Sabachthani dělí album na dvě půlky, jedná se zejména o basovou záležitost, není ale v žádném případě pouhým doplňkem. Výbornou tutovkou může být titulní Nature Morte odehrávající se takřka v doomovém rozpoložení. Skladbě dominují energické vokály a pečlivě gradující rytmus, ale nejkouzelnější jsou kytarové orgie, které spolu s výtečně doplňujícími klávesami umí vykouzlit až frenetický zážitek. V nadsázce se dá říct, že když se zhruba v polovině skladba vrátí ke svižnějšímu tempu, dochází k uvolnění takřka hmatatelnému.

 

Zřejmě největším favoritem mého poslechového vnímání se postupem času stane výplachoidní Je vois Satan tomber comme l'éclair. Já toho Satana rovněž vidím padat jako blesk, jak napovídá název této hymny. Jedovatý chřtán vokalisty se v klidu promění v deathový growl, a to je teprve legrace. Skladba je pěkná sypanice rubanice, ale sólovka si nad vším tím randálem v klidu vyhrává něžnou linii. Abych nelhal, nečekejte Dark Funeral atd. Péninetence Onirique je atmosférickou kapelou, která si jednotlivé emoce bere a nechává být, přesně jak potřebuje pro vykreslení svého uměleckého záměru.

 

Pharmakos zdobí opět akustická paráda doplněná perkusemi. Ty kytary… Mňam! Po monumentálním úvodu skladba hřmí jako ničivá bouře. Tempo je takřka grindové a vyhrávky tak jemně barevné, že je s podivem, jak hřmící doprovodka spolu s basou seče nebohým básníkům hlavy přitom, když se nechali nachytat a ulítli si v lehkém oparu oněch vyhrávek diktující surovému podkladu. Závěrečnou torturu Les indifferenciés opentlenou opět zvukem sitáru nelze vynechat. Skladba se vrací k doomové osudovosti, aniž by slevila z razantní a černé atmosféry celé desky. Na rozdíl od titulní Nature morte se Les indifferenciés neláme a nezrychluje. Naopak, v polovině zjemní a zklidní, což přináší až klaustrofobický prožitek. Pro dokonalý obraz mrkněte na zvláštně kouzelné zátiší front coveru.

 

 

Nature Morte je dílem všestranným, magicky návykovým. Obsahuje natolik odlišných spekter, že bych se ani nezlobil, kdyby kapela neustála v režisérském střihu a nálada díla se jí rozpadla. To se nestane. Po nadechnutí v polovině, kdy někoho onen nedostatek dechu může napadnout, se až do úplného konce nadechnout nestihnete.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Sarapis / 11.10.15 20:31

Album si ordinuji od okamžiku, kdy se o něm kolega zmínil v (tuším) srpnových Ozvěnách. Baví mě to velmi, ale některé citace Wilsona, resp. Gildenlöwa mě fakt s*rou. Podobnost je někdy slabé slovo. Např. s tím tleskáním je to jako slyšet "Trains" z "In Absentia". A je toho víc. I z Wilsonovy sólové tvorby. Neříkám, že od roku 2002 už nesmí na desce nikdo tleskat, ale ať s tím hoši naloží trochu jinak. Zaráží mě symbióza originality s plagiátorstvím. Fakt se bez toho neobejdou? Z tohoto důvodu v mých očích Kingcrow ztrácejí, ačkoli "Eidos" je poutavé dílo a do jisté míry výkladní skříní moderního progu.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky