Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Své si na našich stránkách The Canyon Observer už řekli s nahrávkou "Chapter II" a také v rozhovoru, takže dnes v podstatě jen navážeme. Slovinská horda hraje svůj sludge metal nemilosrdně, nebojí se zabloudit do světa noise, za okultním tajemstvím, nebo na zpletitou cestu zčernalého bezpráví, kterému v jejich žargonu rozumím jako "kopytem sem, kopytem tam". Na tom se nic nemění. Nová cesta zatuchlými blaty na tu starší navazuje, leckdy se navzájem zkříží, jindy se zase zcela rozejdou, prostě normálka. Jedno je však jisté, The Canyon Observer přitvrdili a pozvali si na to dvě zajímavé posily.

První skutečnou posilou je ale nový mistr paliček, neboť na bubenickou sesli usedl Simon Intihar, který vystřídal odpadlíka Saša. Další změnou v oběhové soustavě Slovinců je spolupráce s Jamesem Plotkinem (Khanate a stopadesát dalších projektů), který se postaral o master a známé jméno stojí i za mixem desky, protože ten má na svědomí Scott Evans (výpomoc Old Man Gloom, Neurosis atd.). Album "FVCK" bylo pořízeno ve studiu Metro v Ljubljani, což je oproti minulému nahrávání v Římě také krok jinam. A kam tyhle změny vedly? Ruku na srdce, nic převratného se nestalo.

Zvukově se album drží v průměru dnešních nedynamických nahrávek, kdy je poslech na samé hranici dobrých mravů. V některých, krk rdousících pasážích, je zvukový stisk tak důkladný, že se nadechout jednoduše nelze a je to vlastně jen neposlouchatelný bordel. To je největší výtka směrem k The Canyon Observer, i když je jejich produkce jaká je, víc rozumného zvuku si jistě zaslouží. Vzhledem k předchozímu EP je zvuk horší a je to rozhodně škoda. Zmíněné EP, vedené jako druhá kapitola kapely, mi zpětně stále přijde jako slušná práce a návrat k němu je nadále o vzájemné sympatii. Kapele se na něm podařilo povalit nejeden ztrouchnivělý a červy prožraný pařez, mnohdy až s epickou zlověstností. Dnes bych možná volil v pár ohledech přísnější slova, ale to na pozitivních pocitech z EPka nijak neubírá. Novinka mi i přes svoje světlejší chvilky tolik nevoní a můj vztah k ní je pořád na vlně lehké nedůvěry.

Kapela celkově zbrutálněla, trošku si přeházela priority a i když se ve svých dlouhých kompozicích vyloženě netopí, něco ze svého kouzla přece jen ztratila. Tento dojem bohužel vydá i na více poslechů, což je škoda podruhé, ale také to hlavní, co si z "FVCK" odnáším. The Canyon Observer to více sluší v tišším rozpoložení, kdy schoulení v rohu rozjímají a na chvíli se tak vytratí ze svých hustě natlakovaných nádob mezinárodní kuchyně (Lost In Silence). Kapela do své tvorby propašovala větší podíl black metalu, což se nejvíce odráží v její agresivnější povaze. Čertovské choutky se neobjevují jen ojediněle, ale do děje alba zasahují docela často. Krev tahle deska jistě potřebovala, ale osobně bych se bez ostřejších výpadů obešel, protože zrovna ony tuze bolí a dokázal bych si představit i jiné, smysluplnější fígle, jak dostat posluchače do úzkých. 

Jistě, to nepěkné slovíčko o čtyřech písmenech je více než výmluvné. Poselství desky ve jménu větší nepříčetnosti a hromadného "polibte si", to všechno je také jasné. Méně už pak finální podoba, se kterou mám trochu problém a těžce se mi v ní orientuje. Chaos a zlořád vítězí, což naneštěstí přesáhlo i do celkové tváře desky. Šlo by to i lépe, to mi věřte.