Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jestli existuje kapela, která mě dokáže vždy překvapit, jsou to právě Peste Noire. Jejich nové album shodného názvu – Peste Noire je totiž nad mé vize absolutně jinde. Očekával jsem jakési experimentátorské pokračování v duchu desky minulé, ovšem porce hudby, se kterou se Famine vytasil tentokrát, mi vzala vítr z plachet. Nepředvídatelní Peste Noire se vkradli do mých sluchovodů tak hluboko, že vyhánět je budu snad až jejich dalším albem.

Přiznám se hned z kraje, že jsem na první poslech tohoto alba ponejprv házel skeptické obličeje. Nějak mi nedokázalo oslovit, chytit za ruku a říct: ,,hele, stůj, koukej a poslouchej‘‘. To vše teď činím s naprostou oddaností a zdravou hrdostí. Čím více se do desky ponořuji, tím jsem okouzlenější a rozkrývám netušené úseky. Jakkoliv jsou některé pasáže únavné, vězte, že hned ten další zvrat a moment přesměrování bude o to silnější. Můžeme zde hovořit o miskách vah, na nichž se nachází to, či ono. Můžeme sledovat jejich pomalý pohyb a de facto neustálený vývoj situace. Tak je to i v životě, jednou jste dole, jindy zase v nádherné pohodě. Ale nutno dodat, že ta pohoda na téhle desce vítězí. Ovšem to záleží zejména na úhlu pohledu. Jsou totiž tací, kteří Peste Noire odhodili už v roce 2009. Pak tu jsou ti, kteří zůstali uchváceni každičkým výtvorem, který pod touto hlavičkou vyrostl. Osobně se řadím mezi ty nadšené. Nelze totiž předvídat příští kroky kapely, která na posledních třech počinech zní pokaždé jinak.

Na novém albu sice cítíme z každého minulého kousek, avšak nejvíce se přichylují k debutovému opusu La Sanie… Ten byl sice o dost hrubší, syrovější a ortodoxnější, ovšem onen odér a punc Peste Noire se nachází i zde, v roce 2013. Nemůžeme totiž přeslechnout typický sound, který je krásně špinavý a drsný. A co je hlavní, skvělá je především kytarová práce. No řekněte, tolik nápadů vychrlit během pětačtyřiceti minut je přeci jen kumšt. Za další jsou tu samotné kompozice, nečekané zvraty a doplňky. Není jich tedy tolik, co na minulé L’Ordure…, nýbrž jen takové skromné množství, které přímo mistrně dolaďuje jednotlivé pasáže k … no já to musím říci … k samotné dokonalosti. Třeba jsem na téhle kapele trošku závislý, třeba jim zobu z ruky jak drůbež za zpěvu bezchybného ,,cocoricoo‘‘, ale to neznamená, že i nestranný posluchač nebude touto deskou osloven.

Co tedy hledat, chtít, a čeho se dočkat? Tak za prvé nečekejte vůbec nic. To je základ, protože já očekával a pak jsem byl (poprvé) zklamán. Oprostil jsem se od předsudků a vše začalo fungovat. Když nad tím tak přemýšlím, on by se výsledný účinek dostavil i tak. Ten, kdož kapelu zná, si smlsne na pomyslném výtažku ze všech alb, jelikož jednotlivé skladby nesou určité stopy jednotlivých děl. Jiným se dopřeje nevšední porce zcela originálního pojetí black metalu. Může se to zdát jako v případě všeobecně známé pohádky od pana Čapka. Výsledek je však nadmíru vynikající. Žádná katastrofa, žádný paskvil, nýbrž strhující a do detailu propracovaná nahrávka. Tu slyšíme black metalové smrště, tu punkový běs a támhle zas heavy feeling. Ač u některých pomalejších momentů se pozornost může rozplynout, tak z celkového pohledu takových chvil zase tolik není. Neustále jste totiž transformováni na jiná tempa, jiné melodie, což vypovídá o nádherně barevné kompozici a vskutku pestré škále nápaditosti. Asi by nebylo od věci udat nějaký příklad, či detailněji rozebrat album skladbu po skladbě, ale to byste pak z poslechu nic neměli. Takže chcete-li něco různorodého a přesto přímočarého, co vám učiní mocnou vzpruhu, Peste Noire bude ta nejlepší volba.