Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Phased - Aeon

PhasedAeon

Sorgh30.12.2015
Zdroj: CD v jewel case (CZAR031) // promo od vydavatele
Posloucháno na: Technics SL-PG 390/Dual CV 1400
VERDIKT: K pochopení Aeon stačí mít rád pomalé tempo, podladěné nástroje a monotónní opakování několika nápadů. Někomu to může stačit, pro mě je to setsakra málo.

Švýcarská kapela Phased působí na scéně od roku 1997 a od té doby se může pochlubit pěti řadovými alby. Moje cesta pravděpodobně začne i skončí u letošní novinky nazvané Aeon. Nějak nenacházím důvody k dalším poslechům a proto bude lepší se zavčas a v dobrém rozejít.

Phased se zarytě drží svého řemesla a dbají na bonton stylu. V jejich oboru si mohou dovolit absenci složitých kompozic a k úspěchu jim stačí jednoduché skladby nenáročné na techniku. Jediné, co se vyžaduje, je vytrvalost a dojem monotónního přemílání faktů. Do karet jim určitě hraje současná popularita pomalých stylů, kde se až tak nedbá na vytříbený styl. Vše důležité obstará těžký, zpomalený čas zabíjený atmosférou znuděné hospody.

 


K pochopení alba Aeon (kolik kapel už použilo tento název?) tak stačí mít rád výše zmíněné, k tomu ocenit podladěnej vercajk a skladby plné jednoduchých riffů, které často vyhasnou do podoby tichého pekla beze špetky rytmu. Phased se rádi pokládají na klidnou hladinu droneových studií, častěji však vystupují na břeh a hlodají skálu neúprosným hoblováním. Příjemně překvapí sporadické sólo, které se tu a tam objeví a vnese do skromného bahna trošku vzrušení. Hledat v Aeon něco složitého by bylo ztrátou času. Po chvilce poslechu většinu trkne zřejmá podobnost se starými Black Sabbath, ale anglická legenda je oproti Phased kapelou tvořivou a hravou. I jejich specifická atmosféra je jedinečná. Naopak Phased jsou ve své poloze zaměnitelní a atmosféra je řídká jako 20 000 metrů nad zemí. Poslech Aeon po čase nabývá rozměru až rituálního, kdy se monotónním opakování manter posluchač dostane do stadia poslušnosti a smíření.


Jen těžko zde nacházím něco, čím bych v sobě probudil hlad po dalších minutách bručivého potácení se v kruhu. Výrazné nápady nikde, obšlehnuté postupy omlouvá jen láska ke stejným zdrojům, jaké už řadu let zvolna vysychají. Občas se sice stane, že mi některý motiv zacinká na strunu sympatií, ale v moři pochmurně prázdné fantazie se hlubší vztah nerozvíjí. Z toho mála, co se dá nazvat jako zajímavé, je to určitě zpěv, který nepatří k těm nejosobitějším, ale přece jen stojí za zmínku. Na jednu stranu vystupuje v roli pouťového vyvolávače, který se beze studu prochází mezi zmatenou sebrankou a oblbuje svým hlasem lidi se slabou vůlí. V jiném případě se stahuje do pozice tichého našeptávače a podprahově zasahuje do proudu zvukové strohosti.

 

Určitou přitažlivost ale albu upřít nelze. Hlavně ze začátku to krásně po sabbatovsku bručí, skladby jsou jednoduché a přehledné. Právě tyto vlastnosti však způsobují postupnou otupělost a ztrátu naděje, že je tam něco víc. Je to album stylově věrné a proto jen pro úzký okruh znalců.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky