Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Phlebotomized - Pain, Resistance, Suffering (EP)

PhlebotomizedPain, Resistance, Suffering (EP)

Garmfrost9.6.2021
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: všude možně a na všem
VERDIKT: Pain, Resistence, Suffering může být... Death i vzdušné melodie spolu příjemně koexistují bez křečovitých snah vyrovnat se vlastní minulosti. Phlebotomized možná našli způsob, jak přežít svoji velikost a nebýt přitom lacinou parodií sebe sama.

Před dvěma lety se objevilo návratové album kdysi progresivních a ve své době nesmírně kultovních Nizozemců Phlebotomized Deformation of Humanity. Absolutně a ve všem jsem souhlasil s názorem zklamaného Victimera. Jakkoliv byla obě alba z devadesátých let stylotvorná a ve své podstatě nesmrtelná, to návratové jejich velikosti rozhodně neoplývá. S odstupem času musím Deformation of Humanity jisté kvality přiznat, ale stále zůstává fakt, že nahrát tohle album neznámá kapela, bezesporu zapadne. Nicméně mi to nedalo a čistě ze zvědavosti jsem po následovníku jmenovaného nešťastníka sáhl, a trochu se mu pověnoval. Aktuální EP Pain, Resistance, Suffering navazuje na styl jmenovaného „ípíčka“. Čekejme festovní retro/moderní (zařaď si, co chceš) death metal s prvky pseudoklasiky, doomu… Takže ani tak či naopak. Zkrátka to, co Phlebotomized dělali odjakživa.

 

Pain, Resistance, Suffering nahrála skoro stejná sestava co minule, a vyjma zpívajícího kytaristy (na novince pouze zpívajícího) Toma Palmse, se jedná o muzikanty, kteří jsou v Phlebotomized činní teprve pár let. Těžko tedy bude nový Phlebotomized znít jako ten „původní“. Tomovy party spolu s brutálním growlem Dennisa Geestmana patřily svého času k špičce a bezvýhradně k poznávacím znakům kapely, nicméně hudební dobrodružství měli v rukou muzikanti, kteří obě pecky nahráli, a ti jsou ztraceni v čase. Njn, děckama nezatopíš…

 

Oklikou se vrátím k Pain, Resistance, Suffering. EP sice nahrálo stejné osazenstvo, na rozdíl od přešlapu Deformation of Humanity musím říct, že na novém EP je vše tak nějak jinak, a výsledek jejich snažení mě sakra baví. Sestava si zcela evidentně sedla a přestala dělat ostudu velkému jménu Phlebotomized. Pain, Resistence, Suffering obsahuje sedm různě dlouhých skladeb a hraje takřka pětadvacet minut. Přidat skladbu dvě a máme před sebou v podstatě novou řadovku. Ale zase to máme hezky bez vaty. Diskotékově znějící zvuková banka klávesových nástrojů až na pár výjimek vymizela a nahradilo ji mnohem zajímavější a současnější spektrum zvuků. Brutalita kytar a pěveckého projevu je nyní mírněna všudypřítomnými melodiemi a častějším využitím čistého zpěvu. Smyčcové nástroje jsou tentokrát nahrazeny syntezátorovými náhražkami. Což samozřejmě není ono, ale Rob op 't Veld se od minule rozehrál, a bez debat je radost ho poslouchat. Jeho hra je stejně jako jeho zvukový rejstřík podstatně bohatší. Rovněž kytarový duel Boderman s novicem Sluijsem spolu s ultimátní basou de Heuse čarují občas až neskutečné frajeřiny. Samostatnou kapitolou jsou ovšem bicí. Alex Schollema zkušenosti nasbíral v mnoha death či black metalových kapelách a svůj um přetavil do parádní hry plné rytmických zvratů, sypanic i melodicky úderných vyhrávek.

 

 

Ne, Pain, Resistance, Suffering není geniální a nevyrovná se původní tvorbě Phlebotomized. Je však daleko přínosnější a zábavnější než comebacková placka Deformation of Humanity. Death metal se zde příjemně snoubí s atmosférou, melodiemi, aniž by působil křečovitě či nepřístojně. Po zvědavém okukování nastala chvíle, kdy jsem zjistil, že se k nahrávce vracím docela často a že si s chutí prozpěvuju spolu se zpěváky nebo si poklepávám do rytmu… Pain, Resistance, Suffering může být.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky