Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Úvodní slovo si bere soudní patolog Victimer: Docela mě překvapilo, že nové detektivní album nečerpá ze starých spisů seriálových hrdinů s Kalašem v čele, ale že Necrocock celé vyšetřování v křivoklátských lesích zcela podřídil své fantazii. Nekonečné a také správně narcistické. On sám je totiž hlavním hrdinou, on je zavolán na pomoc s případem, který v kraji vyvolal strach a obavy. A zrovna tak by to nebyl on, kdyby k šetření nezaujal neobvyklý postoj. Po osudovém setkání s místní dívkou Nazaru zcela rezignoval na detektivní činnost a omámen její krásou propadl milostnému životu a nespoutaným kopulacím na všech možných i dříve nemyslitelných místech. Na divoce zažehlý vztah se pak postupně nabalují další nové podivnosti, jako je narození dcery Nemodlenky, která nemá podobu člověka, nebo život pod vodou a hra na neznámé a velmi neobvyklé nástroje. Jestli je koncept alba zklamáním, nebo povzbuzením v hledání hranic vlastní fantazie, jsem si netroufal odpovědět. Každopádně jsem jej takový nečekal. “Křivoklátské martyrium” dostalo nový, mysteriózní rozměr, což mu rozhodně neuškodilo.

Své si k případu řekne i major Garmfrost: Touto fantazií jsem zcela udolán stejně jako kolega soudní patolog Victimer. Jsa namlsán skvělým trailerem a šířením nejednoznačných informacích na oficiálním facebooku samotného mistra Necrococka, jsem se ponořil do Křivoklátského martyria s obrovskou chutí. Úžasné zpracování digipacku pro pilného čtenáře nových dobrodružství detektiva Necrococka představuje báječný sled obrázků od Franty Štorma a fotek pana Martina Krulicha a v první řadě textů jednotlivých skladeb tvořících křivoklátský koncept.

Ale nechme být světské statky a vklouzněme do fantazijního světa kopulujících příšer lidských i nelidských, tvoření i vraždění. Křivoklátské martyrium svým lesním příběhem evokuje legendární Lesní hudbu. Možná i onou tichou a nesmírně smutnou náladou. Nová sbírka jde ovšem jinou cestou, než se ubírala myslivecká nebo poslední houbařská (o ústavní a spalovací nemluvě). Vše je éterické, jemné. I v místech, kde zní ostré kytary a drásavá sóla, zní Necrocock nebývale vzdušně a křehce. Přesto se pod atmosférickou jemností skrývá bohatý hudební svět. Po dlouhé době slyšíme nejen živé bicí, ale i elektronické tepání. Svůj prostor si hýčkají typické kytary podbarvené nevtíravými klávesami a zvuky různých nástrojů a smyček. Harmonie jsou střídány disharmonickými linkami. V tomhle poznáte Tomův rukopis na sto honů. Jeho progrese jde nenápadnou cestou, vedoucí do děsivého stínu velice nápadných vnitřních konfrontací. Ne každý rozdýchá uvěřitelnou omamnost popisu smrti a umírání, či sexuálních hrátek všech hrdinů příběhu. Ve všem jde autor na dřeň. Ohavné přímočarosti jde ovšem naproti metaforami, bohatou fantazií a něžnou krutostí.

Myslím, že nikoho nepřekvapí dobrý zvuk Křivoklátského martyria. V tomhle je Tom konzerva a díky mu za to. Nejen jemu, ale také Pavlu Marcelovi, který v GummiStudiu Y desku zmixoval a „zmástroval“. Chci se vyhnout srovnávání se zbytkem Necrocockovy diskografie (s nikým jiným srovnávat nelze), protože má každá odlišný kabát, lyriku i styl. Vše spojuje Tomovo fluidum a nepřehlédnutelné charisma. Jeho hlas nelze s nikým zaměnit. Byť se občas obklopí hosty (zde Houbová Marie a Honza Kapák) či občasnými spoluhráči a zpěváky (zde Nazaru Bokaz a tajemná schizofrenní dvojice /jednotlivec/ Sambar, respektive Morfeus), je to stále Tom Necrocock, kdo vládne každému tónu, každé harmonii. Křivoklátské martyrium tedy není nejlepší ani nejslabší dílek do chorobné mozaiky díla Necrococka. On nemá nejlepší a nejhorší album! Všechna jsou originální a výtečná. Ano, vím, Lesní hudba… I já jsem po jejím poslechu jiným člověkem… Křivoklátské martyrium tedy nepotřebuje srovnávání a hodnocení. Potřebuje pouze nenechat se odradit stopáží a některými těžkými kusy. Pak na vás vykoukne nádherně tíživá Pátrám pod Amalínem, taneční Otýlie hárá či hned zkraje kouzelná Boromějka Narkotizérka. Nebo tvrdá a zlá V Sakrální Ložnici, chcete-li. Ano, ač se zdá Necrocock na svých deskách otevřený ve všem a ke všem, není to pravda. Byť on rád otevírá naprosto vše! Kouzlo novinky krystalizuje postupně. Občas se slušně zamotáte a každý poslech je jiný. Tak jak se zpívá v naprostém závěru -  óó, óó lišky, neblázněte… Rád bych případ uzavřel, nicméně důkazy jsou nejednoznačné, matoucí i příliš lákavé, než abych jasně a zřetelně vyřkl verdikt. Počkám, s čím přijde kolega z patologie, ale zase sebe říkám – případ je odložen Ad acta…

Silné účinky vtírající se do mysli má mystická “V Luhu” a závěr alba se nese v rytmu méně tradičních songů, které už tak zkoušenou představivost šoupnou ještě o kousek mimo normál. “Nemodlenka létá”, “Zpívej, zpívej studánko” a “Liščí neděle” jsou ty těžší věci, které jako by ovládly i samotného Toma a trochu mu rozhodili biorytmus. Dohromady přes hodinu hudby, která se musí vyslechnout od začátku do konce celá. A víckrát, než třikrát nebo pětkrát. Až pak někdy následuje vtažení do děje, který nejde jen tak opustit. Lehká, zvláštní hudba “Křivoklátského martyria” hypnotizuje a tiše šimrá v představách. Není založena na funerálně metalové poloze, ale ukazuje Necrococka, který vše podřídil atmosféře - mysteriózně hravé, temné i lascivní. Rozkročen nad Křivoklátskem hudebně spojuje všechny své schopnosti a vytahuje z kraje jemu důvěrně známých míst jejich skutečnou náladu. To vidím jako hlavní sílu desky, protože tohle se povedlo téměř dokonale. Příklad za všechny? “Otýlie hárá” jako by vypadla z vagónu bukkake expressu a vůbec to nevadí, na Křivoklátsko patří. Je pak docela jedno, jestli omámí přístupnější skladby jako “Pátrám pod Amalínem” nebo “Stoupám k Oupoři”, nebo se člověk složí až později, kdy zjistí, že Nemodlenka nemá lidskou tvář a les je plný střev.

Nakonec jsem dopadl vlastně dost podobně jako hlavní detektiv Tom. Ten přijel vyšetřovat a skončil v chřtánu tajemných lesů obskakujíc dívku, jež ho omámila svou krásou. Přistoupil jsem k albu s lehkou nedůvěrou, protože jsem se domníval, že tento případ mnoho času nezabere. Už bylo přece vše řečeno, nahráno v minulosti a desek vyšlo za poslední dobu docela dost. Povrchními poslechy se tak i děje, ale v tomto ohledu vážně nevěřte nahodilým ukázkám ani trailerům. A hlavně nevěřte povrchním poslechům. "Křivoklátské martyrium" u mě zafungovalo úplně opačně jako "Houbařské album", které si mne omotalo kolem prstu na první dobrou. Muselo si projít fází odmítání, i když jsem od začátku věděl, že ta atmosféra je znovu silná. Nakonec se stala naprosto stěžejní a udávající proud alba. Ta její mystika je i přes všechnu lehkost alba hodně svazující a zamotává hlavu. A já jsem až překvapený z toho, jak moc na mě působí a jak hluboko mne vtahuje hudba, co prý nemůže překvapit. Blbost. Je tam něco temně zneklidňujícího, co sedí na dně studánky a řídí moje smysly. Nemodlenka má velikou moc.