Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pigsty - Pignation

PigstyPignation

Victimer27.6.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Téměř dokonalá vesmírná mise ve jménu astrálního death metalu. Moderní prasečí majestát.

Dvouhlavé prasečí komando Otyn - Topi je po pěti letech od posledního zářezu Pig Blood zpět ve hře. V roce 2020 předvedli, jak ruku v ruce s moderním a symfo vložkami protkaným matrošem aktuálně hustí svůj death / grind. Kdo rád prasečí ryk, tomu naběhla žíla na čele, ohanbí a nejspíš i spadla čelist. Pigsty to na krvavém albu namlátili báječně. A dnes jsou znovu mezi námi s novým, jen lehce půlhodinu přesahujícím náhulem. Technickým a atmosférickým prasečím zahustěním vesmíru.


Pignation (na obalu Pignations) vládne v astrálu. Žehná nám moderním, prostorovým death metalem, ve kterém pořád dříme zběsilost, ale novinka je rozhodně vyrovnanějším a vyspělejším albem. Pig Blood byla šílenější a taky přeplácanější deska ve smyslu aranží. Dnes Pigsty vsadili na hrubou, nekonečnem se valící hmotu. Žádný bizár, ale maximální současnost a stylová dominance. Naopak na minimum jsou potlačeny jak zmíněné symfo prvky, tak různé další vsuvky. Pignation má svou stabilitu a produkční jistotu. Hutně výpravnou a atraktivní hrdost. Pokud byla huba dokořán u Pig Blood, u novinky jsou dokořán i jiné tělesné otvory. Na mysl se dostanou další kapely zabývající se vesmírnou tématikou. Co třeba Voivod...? Já tam ten jejich odkaz slyším. Bezpochyby i takto lze novou prasečí misi vnímat, protože ta vesmírná psychedelie jde i z jejich strun, úderů a hrdelních kreací.

 


Na podrobnější informace poměrně strohé dílo mluví hudbou. Více slov není třeba dohledávat, jen pustit play a nechat se vystřelit mimo zemskou přitažlivost. Pignation je atmosférický a moderními riffy nahuštěný válec. Osm případů, jak z epizod udělat vesmírné hymny. Aktuální Pigsty jsou tak aktuální a vycizelovaní, že nezbývá než ty otevřené klapačky zavřít a mlčky přihlížet nové prostorové devastaci. Moc superlativ? Možná spíš málo, slova dochází. Tento materiál je prostě síla a směrovka dalším, kteří mají choutky, ale zatím nemají ty správně naběhlé prasečí pyje. Hledáte grindové vyhlazováky? O těch novinka moc není. Je to deathmetalová moderna a psychedelie, chlípně nadimenzovaná devastace. Chytrá a vybroušená. Strojovější než kdy jindy. A ze strojovny káže vepřový King of the Universe přehazujíc si planety jako míčky.


Jestli se to v dnešním světě hemží tzv. velikány, co nemají nic jiného na práci než přeměřovat svoje lulíky eskalacemi a válkami, je vážně lepší si odskočit o patro výš do astrálu. Probudit v sobě víc představivosti a skrz ni vládnout. Pokud si Pigsty chtěli podmanit vesmír, tak si ho podmanili. Jejich ztopořený prasečí velikán epicky stojí v prostoru mezi planetami, bere si co potřebuje a strká do kapsy množství protřelejších a známějších kapel. Jižní Morava je momentálně místem, odkud se startuje směr nekonečno. Posílám pozdravy dolů i nahoru, novou prasečí prací jsou plně poškozen. Pignation úřaduje, Pignation devastuje. Půlhodinová smršť a jeden z nejlepších deathů za poslední dobu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky