Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kapelu Playgrounded jsem zatím neregistroval, ačkoliv funguje už od roku 2007 a jejich aktuální deska ukrutného smrtícího názvu The Death of Death je jejich třetí v pořadí. Pokud v sobě máte kousek matematika, tak jste hned z první věty vyvodili prostý fakt, že tahle formace nejsou žádní velcí dříči a letopočty jejich řadovek 2012, 2017 a aktuálně 2022 to jasně dokládají. Jinak Playgrounded jsou Řekové, podle všeho aktuálně usazení v Holandsku (nijak jsem neověřoval) a k jejich novému albu jsem se dostal jenom proto, že vyšlo na Pelagic Records, slibuje prog-rockový/metalový obsah a má žánrově ucházející obal.

Všem úvahám o obsahu nicméně předchází rána palicí do hlavy v podobě prvních vteřin úvodní skladby The Swan, která sice jasně ukazuje, že Playgrounded mají rádi podladěné kytary, ale taky hodně přehulený zvuk. Ten je z mého pohledu natolik špatný, že mi to nedalo a začal jsem pátrat, kde vznikl. Nahrávalo se v Řecku (takže to možná s tím Holandskem nebude tak horké) v MD Recording Studios a možná právě tam pramení můj pocit, že na progový žánr ten zvuk celkově není nic moc. Působí lacině, trochu amatérsky, hodně hrubiánsky, chybí mu přesnost, čistota, čitelnost. Míchal poměrně vyhlášený C. A. Cederberg (Leprous, Anathema,...) a masteroval George Tanderø, opět poměrně známé jméno. Výsledek žádná hitparáda. Kromě ne úplně optimálního náběru nedopadl především mastering, kde se nešetřilo na výkonu kompresorů a finální produkt bych připodobnil k ráně palicí do hlavy.

A je to docela škoda, protože si umím představit, že při slušnějším technickém zázemí a s citlivějším přístupem by se z téhle desky dalo něco vykřesat. Hudebně není špatná a její limity stojí a padají pouze s tím, že Playgrounded docela marně hledají vlastní ksicht a hodně, opravdu hodně se poohlížejí jinde. V jejich případě bych byl opatrný s používáním přívlastku progresivní, protože to, že na mnoha místech napodobují prog-rockové / prog-metalové kapely, ještě z jejich muziky prog nedělá. Je to spíš muzika na pomezí rocku a metalu v rádoby moderním hávu, se silným vlivem elektroniky, nasekanými kytarovými riffy s nádechem hry Adama Jonese (Tool) a s nápaditostí pouze v režimu s. r. o.

Kdo je k mání? Za mě jsou slyšet velké vlivy starších Leprous, místy The Ocean, zmínění Tool, ale spíš jejich odlehčenější varianta A Perfect Circle. Z mého pohledu deska nenabízí žádnou přidanou hodnotu vlastní myšlenky, která by se vymykala z rámce žánrových standardů. Nenabízí žádné dechberoucí hráčské výkony (spíš naopak) a pokud něco zaujme, tak pouze hra na klávesové nástroje a práce s elektronikou, která je na mnoha místech vyloženě otravná (zkuste úvod Rituals nahlas do sluchátek). Částečně je to dáno jejím vytažením v mixu, částečně ale taky tím, že některé kroucení s knoflíkama jde už přes míru snesitelnosti.

Skladby jako takové jsou poslouchatelné celkem v pohodě, plynou jak v klidných, pomalu tekoucích vodách, tak v peřejích kytarových vášní. Umí dávkovat emoce, umí je dávkovat ve správném pořadí a v přiměřené intenzitě, takže působí uvěřitelně a přirozeně. Když to nepřeháním s volume, ztiším desku do takového nevtíravého pozadí, dokážu ji poslouchat bez jakékoliv alergické reakce a místy si ji dokážu docela užít (postupné stupňování skladby Rituals je moc fajn). Tím to ale také končí. Představa, že s ní budu trávit společné chvíle v poslechovce cíleným a soustředěným poslechem, a že si ten čas bez výhrad užiju, taková představa mi úplně nesedí.