Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Steven Wilson působil od poloviny devadesátek jako zjevení. Škrobený pseudo-nerd, který přišel s reinkarnací floydovského art rocku (?) a nahrával se svojí kapelou jedno výtečné album za druhým. A byl k nezastavení. A co si budeme…stále je k nezastavení. V sólové tvorbě se snaží infiltrovat i do popovějších a mainstreamovějších vod (pokud mainstreamem rozumíme třeba i takového Petera Gabriela…). A zda je v tomto konání úspěšný, to nechám na posluchačích.

Dnes chceme zavzpomínat na jeho Porcupine Tree v jejich prvotní fázi (dobu, kdy byli Porcupine Tree pouze názvem pro Wilsonův sólový projekt, teď nechme stát stranou). A tou bylo jejich post-floydovské období, nebo je můžeme možná také nazvat maitlandovskou érou. Kapela fungovala v sestavě Wilson, Barbieri, Edwin a Maitland, který se po zlomu tisíciletí pakoval a jeho bicí jsme poté mohli slyšet namátkou na debutu superskupiny Kino Picture (2005) nebo na společném albu porcupinovského Richarda Barbieriho a marillionovského Stevea Hogartha Not The Weapon But The Hand (2012).

Pro spoustu wilsonologů je právě tohle období kapely tím nejvíc „true“ – a lze to chápat. Minimálně alba Sky Moves Sideways (1994), Stupid Dream (1999), Up The Downstair (1993), Lightbulb Sun (2000) nebo Signify (1996) patří mezi top nahrávky v oblasti art rocku nebo prog rocku. Ostatně právě album Signify je tím albem, které vyhnalo kapelu v březnu 1997 na tři koncerty do Říma. A koncerty se nahrávaly. A když se nahrávaly, počítalo se s vydáním. První z řady oficiálních živých nahrávek Porcupine Tree vyšla poprvé v roce 1997 a následně vyšla v mnoha reedicích a tu rozšířena o další autentické live nahrávky, tu obohacena o jiné bonusy… Já budu vycházet z reedice z roku 2003. To už bylo Coma Divine dvojalbem (což je mnohem vhodnější řešení, neboť i původní jednodisková edice měla jisté problémy a muselo se hodně stříhat, aby se skoro osmedesátiminutový záznam na disk vešel. Pro detailisty se ovšem sluší poznamenat, že tím zcela prvním live záznamem údajně prvního veřejného vystoupení kapely je šestiskladbová kazeta The Spiral Circus z roku 1993.

Máme tu tedy hodinu čtyřicet dlouhý koncertní sestřih (ano, sestřih, neboť se jedná o mix druhého a třetího večera), ale pokud si na tento živák uděláte dostatek času, dostanete jeden z nejepších koncertních záznamů za posledních x let.

Porcupine Tree byli ve formě – což ostatně platilo vždy. Na albu nenajdete snad jedinou chybičku – ať už v instrumentaci, ve zvuku, v dramaturgii koncertu. A to není myšleno tak, že koncert je přehlídkou nažehlené hudby a profesorsky chladně odehraných skladeb. Vůbec ne. Staří Porcupine Tree byli vždy hodně o emocích, smutku a beznaději. Alespoň tak na mě celá osobnost leadera Wilsona vždy působila (pamatuji si ten poprask v diskuzích, kdy se ve svém sólovém klipu Wilson na jeden moment pousmál). Tady je melancholie a zadumanost zabalena ve výtečném zvukovém a instrumentálním kabátku. Pokud si nějaký kytarista, basák, bubeník či klávesák myslí, že umí hrát, tak by si měl pozorně poslechnout Coma Divine. Navíc je zde markantní ne to, kolik se toho zahraje, ale co se zahraje. Můžeme se hádat o tom, kolik je toho na záznamu autentického. Ale nejsou zprávy o následných dotáčkách – a jelikož jsem kapelu naživo dvakrát viděl, nemám důvod o tom pochybovat. Wilson pokorně přiznává úpravy svých vokálů (horší technická kvalita a ne tak dobrá kvalita vlastního výkonu).

Posluchač dostane atmosférický rock, stejně jako téměř metalové doteky. Vše pod pokličkou neskutečné atmosféry. Repertoárově se čerpá ze všech tehdy vydaných alb – tedy On The Sunday Of Life…, Up The Downstair, The Sky Moves Sideways a Signify. Koncert na vás dokáže v agresivnějších momentech solidně zakřičet, aby se v minutě vše zklidnilo a vy si uprostřed ambientních pasáží dokážete představit zvuk dopadajícího špendlíku. Wilsonova kytara kouzlí přirozeným zvukem i efekty, sóluje i pracuje pro celek. Maitlandovy bicí jsou učebnicí spolehlivosti a pestrosti rytmické hry. Ale nejvíc mě dostává bezpražcový Colin Edwin, který je neskutečně funkční a překvapivě náladotvorný, stejně jako precizní. Jeho baskytara dostává hodně prostoru – anebo si jej možná i sama bere. Ovšem vždy je to lahůdka. Nebudu se přít, ale už nikdy nebyla Edwinova basa v hudbě Porcupine Tree TAK výrazná. Každopádně jeden z nejnedoceněnějších baskytaristů! A jako přes kopírák to platí pro klávesy Richarda Barbieriho, které jsou sice na první poslech nenápadné, nedominantní, ale monstrózně důležité pro celkový zvuk tak, že vypnout je, hudba Porcupine Tree se sesype na hromádku.

Posluchač po nářezovém intru Bornlivedieintro dostane namátkou klidnou Waiting, opulentní The Sky Moves Sideways, nervní Dislocated Day, velesmutnou The Sleep of No Dreaming, jemnou The Moon Touches Your Shoulder, hitovou Radioactive Toy… však mrkněte na tracklist. Skladby nejsou vždy zcela přesnou kopií svých studiových dvojčat a to je moc dobře. Živé verze jim velice sluší, a to platí dvojnásob u hudby, kterou dříve reprodukoval vlastně pouze sám Wilson (taková Radioactive Toy zní v porovnání se studiovou verzí výtečněji).

Coma Divine není asi živákem, který budete poslouchat desetkrát za rok. Je hodně o fanouškovství, atmosféře, náladě a emocích a nedivil bych se, kdyby poslech někoho vyždímal. Je to zvuková konzerva, po jejímž poslechu budete chtít chvíli ticho a čas na trávení zážitku. Jak jsem uvedl, vycházím z dvojdiskové reedice. A to je nálož jako prase. K tomu se hodí poznamenat jednu jedinou výtku – poslední skoro desetiminutovku Not Beautiful Anymore bych asi dokázal oželet (repetitivní opakování je krapet ubíjející).

Každopádně je Coma Divine Recorded Live In Rome monumentem atmosférického rocku a v diskografii Porcupine Tree bude mít vždy výsadní postavení.

Poznámka na závěr - přikládám původní front cover a video zmiňované sestavy z italské televize, leč nejedná se o záznam z Coma Divine.