Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Al Jourgensen je zpět a pravdou je, že už to vypadalo, že ohledně kapely zvoní umíráček a že minulá deska From Beer to Eternity byla deskou úplně poslední. Od zlatých časů Psalm 69: The Way to Succeed and the Way to Suck Eggs z devadesátého druhého už uplynulo neuvěřitelných 26 let a kapela za tu dobu prodělala spoustu změn. Al se ale nijak zásadně nezměnil, možná jen přestal tolik hulit a žíly už nemá tolik děravé, protože by tu jinak už nestál a nepodílel se na tvorbě a realizaci čtrnácté desky v pořadí. Proč mi název alba evokuje jednu nahodilou sprostou nadávku, jakou US občané poměrně dost rádi používají? A proč na obalu doutná vyhlášení nezávislosti? Pokud nemáte ani tušení, potom jste nikdy nemohli Ministry slyšet a nebo jste byli totálně hluší k textovému tlaku kapely (což snad ani nejde).

Al Jourgensen nikdy nebyl zrovna extra kompatibilní osoba s US politikou, potažmo s řešením globálních problémů. A desku od desky do všeho šil s tím, že se rád vyjadřoval ke stavu věcí od plic. Pro žádnou nadávku či přirovnání nemusel chodit moc daleko. V časech sebezamyšlení a rekapitulace své existence tepal i sám do sebe (Dark Side of the Spoon) a v časech konfliktně žhavých (Rio Grande Blood a The Last Sucker) ho sral hrozící exhibicionista George W. Bush. Na trůnu bohužel skončil ten opravdový The Last Sucker a Jourgensen plane hněvem opět. Rozumím tomu proč, a Al se nám to opět snaží říci tak, jak to umí nejlépe. Muzikou. Ovšem je tu jedna dost zásadní věc, protože texty a muzika musí být ruku v ruce kompatibilní a nic nesmí převažovat. U aktuálních Ministry (a nejen u nich) se to ale začíná trochu srát a když si nalejeme čistého motorového oleje, už nemuselo být zapotřebí kolos tohoto kalibru znovu oživovat.

Byly časy, kdy Ministry byli jednou z nejvíce zásadních úderek, co ovlivňovala všechny strojem načichlé magory v okolí. Včetně Reznora a včetně Skinny Puppy. Hudebně to bývala špička a bylo jedno, zda kapelu vytáčely drogy, militarismus nebo se prostě jen rochňaly v marastu tekoucím kolem. Dnes je to (nejen) o vzteku na 45. prezidenta USA, a to je válec, který určuje vše ostatní. Už několik let to tak Ministry mají a upřímně - moc to nebaví. Na poslední desce se opravdu zrychlí jen na pár minut v celé stopáži a člověk ani nestihne zaregistrovat, že se něco stalo. A ani to není vlastně nic zásadně zábavného, tohle se dělalo už dávno. Kdysi to ale byl válec, co šrotoval všechno v dosahu a nedalo se tomu uniknout. Strojový rytmus a řezačka hlasu a kytar. Co třeba Scarecrow z Psalm 69? Byl to jednoduchý recept a dnes už mají Ministry pouze auru minulých let. 

Rachot řezačky na projevy ožil po smrti jejich legendárního kytaristy Mikea Scaccia, který zemřel v roce 2012. Jourgensena upřímně nasraly otázky co s budoucností Ministry a přijde mi, že tohle jeho dítě prostě nedokáže pohřbít a bude ho oživovat, dokud bude mít na co nadávat. A tak je to tady, užijte si to. Deska šlape slušně, zní trochu jako výběr toho všeho, co kapela hrála po celou dobu své kariéry. Deska je nadále postavená na nahuštěných strojových rytmech, bubeník byl ale dle dostupných informací živý (Roy Mayorga ze Stone Sour), k živému experimentování byli přizváni i velice zajímaví lidé: Ronald K. Keys Jr. aka DJ Swamp (zvukové manipulace), zábavné mi přijde hostování profi boxera Césara Soto, co jede kytary a stará se o několik dalších vybraných modulací. Příjemnou a vlastně dokonale kompatibilní součástí zdá se potom účast basáka Tonyho Campose ze Static-X a Fear Factory a zároveň Burtona C. Bella (taktéž FF). Postavičky Lord of the Cello nebo Arabian Prince jsou takovým doladěním pestrého mixu postav, které jakoby nahrazovaly mrtvého člena posádky.

V celkovém dojmu je výsledek nadprůměrný, dokonce o něco lepší než na posledních několika deskách. Revoluce v ničem se už nekoná a on už ji ani nikdo moc nechce. Není z čeho sosat, vše hudebně i textově je řečeno opět a léty se to zesiluje, ostře rezonuje. Deska má mohutný zvuk, skladby posluchače na dobrých sluchadlech obklopí a nepustí. Nikdy jsem nebyl přívržencem téměř čistě instrumentálních celků postavených na samplech - tady se mi toho dostává též měrou vrchovatou. Začátek desky začíná dost uboze, I Know Words je přehlídkou patosu a shluku samplů, což bych tu mít nemusel. Start první větší skladby je vlažný, desce jako by se moc nechtělo startovat a až postupně se vše rozevírá, obklopuje, žhaví a vzteká.

Baví mě skladby s postupným vývojem, nepřekvapí nasranost proti zbrojení a ozbrojování, jako je Wargasm. Opravdu věřím tomu, těm kecům okolo toho, jaké vzrušení způsobují zbraně a střílení. Roger Waters by souhlasil, že tohle je úchylka. Je to skladba naprosto přesná v rámci Ministry, je to moderní vyznění jejich ideologie, jaká tady byla vždy. Otravné jsou věci typu TV5/4Chan, což je pouze sdělení - slepenec dialogů. Tady bych řekl, že to jsou přesně ta místa, kde nejde ani tak po muziku jako o politický (případně osobní) protest proti záležitosti / události, která vadí. Názor vítězí nad obsahem. Slovo nad muzikou. 

Z recenze lze vyčíst, že můj názor je spíše negativní, ale není tomu tak. Není to jednoznačné. Deska jako celek baví, s ohledem na některé minulé počiny je poměrně dost solidní. Takže? Pokud by tento počin nevyšel, nic moc by se nestalo. Jeho realizace ale dala příležitost spoustě zajímavých person a je na tom cítit kus dobře odvedené práce (od lidí, kteří přesně tuhle muziku válí už drahně let).