Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Porenut - Postnihilera

PorenutPostnihilera

Victimer12.5.2020
Zdroj: flac // promo od labelu
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / alcohol
VERDIKT: Na rozcestí stojící nihilismem unavený poutník nemá vůbec špatné nápady.

Pro slovenské dřevorubce Porenut mám vrozenou slabost. Jsou jiní a z davu stejně ohnutých ovcí vyčnívají. Jejich nezvedená ovečka opět zbloudila, za nejistého kroku cosi nesrozumitelně drmolí a mám pocit, že se pochcala. Ale až se probere z delirka, představa ovce je pryč a v příkopě leží lehce dezorientovaný chlápek mladý vzhledem a starý mluvou. Ač nepoučitelný a večně na dno sklenice hledící vypravěč, spustí svůj příběh a už od začátku je jisté, že se nudit nebudeme. Není to žádný pitomec. Nevábné vzezření nechme stranou, jeho slova mají upřímnost a když si s ním trochu přihneme, najednou i hloubku.

 


Postnihiler na plti k brehu dorazí / sprostota davu v ňom spletie plamenné obrazy / Vo vatre spáli nevedomosť biednych más / Prorok, mudrc, pyroman, šarlatán


S Porenut jsme se zde už jednou setkali v rámci krátké nahrávky Manifest a článku věnovanému UG labelu Nomad Sky Diaries. Tohle spojení trvá. K Manifest jen tolik, že mne svou skromnou plochou a chytlavostí dohnalo k mnoha repeatům. Jo, Manifest já rád, a tak jsem uvítal, že se titulní skladba objevuje i zde. Celkově to ale s uchopením novinky bylo krapet horší. Zpočátku to není zrovna přitažlivá nahrávka, jako spíš bezduché vyhnání všech myšlenek a nucená rekultivace hlavy. Většinu vymazat, provést restart, začít znovu a trošku jinak. Mám tím na mysli skladby As much primitive as… a Idiolerant Idiotes. Obě jsou náklep a obě mě nebaví.


Postnihilera ale rozhodně není albem na jeden, dva poslechy. Přes počáteční zlotřilé vyvádění se postupem času uklidní, vetře se do přízně netradičního bigbítu a zasekne své povadlé umění hudebně vitálním drápkem. Snad i trochu avantgardním... Najednou to všechno dostává nový a hlavně perspektivnější rozměr. Ha, perspektiva postnihilismu, no kurva... Poutník uhýbá a zkouší se nad vlastní marnost povznést, ale přitom zůstává bledý jako stěna při představě, že se změní a bude jiný. Blbost, jiný jen tak nebude. Je ale při vědomí a má sílu uchopit své řemeslo jinak, chvalte pána!


Příjemně ujetá poetika skladeb Chata na zeleného jazera..., Nostalgia strateného fanatizmu a Starec, ktorý zabudol je mi velmi po chuti. Tady jsem našel ta místa, na které nedám na Postnihilera dopustit. Zde je blackmetalista příjemně vyšinutým společníkem a Porenut jsou přesně v té poloze, ve které jsem si je přál slyšet. Jako  uvadající kreativce, kteří mají na to přesahovat žánr a dle toho též jednají.


A teraz ako vyschnutá predkožka prídem s vyznaním úprimným: že svetonázor vyjadrujem už len radikálnym zívaním!

 


Celkově je nová deska směsí protichůdných pocitů. Začátek prudí, pak se něco zlomí a konec alba je vyloženě dle mého gusta. Jako by opravdu bylo potřeba se vyvztekat a pak nastalou situaci s nadhledem okomentovat. Rozhodně zajímavá kolekce, které jsem přišel na chuť o něco později. Což není nikdy na škodu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky