Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Swallow The Sun - Moonflowers

Swallow The SunMoonflowers

Jirka D.14.3.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm // Renkforce RF-DAB-IR1700 / Denon PMA-680R / Elac CL 72
VERDIKT: Moonflowers je deska napěchovaná emocemi, které určitě dokážou někoho oslovit.

Osm řadových desek a dvaadvacet let na scéně je myslím nejlepší důkaz o tom, že Swallow The Sun jsou životaschopnou kapelou, která oslovuje docela slušnou posluchačskou základnu metalových fanoušků. V roce 2003 tihle Finové debutovali albem The Morning Never Came a až do roku 2009, kdy vyšla čtvrtá řadovka New Moon, jsem je docela žral. Ghost of Loss (2005) taková síla nebyla, ale dvojice Hope (2007) a právě New Moon (2009) pro mě tehdy představovala pravidelnou stravu, na které jsem si utužoval svoje metalové cítění a bral na milost finskou scénu, kterou v obecném pohledu moc nemusím.

 

S deskou Emerald Forest and the Blackbird (2012) se to nějakým způsobem zlomilo, nadšení pohaslo, sympatie se přesunuly jinam a StS se pro mě stali svým způsobem milou vzpomínkou. A navzdory všemožným dalším pokusům se to už nezměnilo. Nechci úplně kecat, ale myslím, že jsem slyšel všechny další desky, zkoušel je, poslouchal zleva zprava a pak zase v klidu opouštěl. Opouštěl jsem je i tehdy, kdy ostatní plesali nadšením a psali o nejsilnějších metalových zážitcích roku. Proč? Přílišná roztahanost, přílišná patetičnost, přemíra citů a emocí, přemíra aranží, prostě metalové divadlo pro lítostivé povahy. Prostě Finsko.

 

Swallow The Sun band

 

Na desku Moonflowers jsem dostal upozornění z vícero stran, že prý ať vyzkouším, že by mi StS mohli zase sednout. Že prý trocha návratu k tvrdším začátkům aneb emoce na krátkém vodítku a jinak důraz na metal. Zkusil jsem. A ano, trocha návratu k tvrdším počátkům, trocha fakt dobrého murmuru, trocha tvrdších riffů. Ale jinak navoněné divadlo.

 

Začnu trochu zeširoka, protože tak asi nejlíp dokážu přiblížit, proč mi tenhle způsob metalu přijde poněkud nešťastný. Moonflowers má především strašně moc skvělou produkci, čistý zvuk, naleštěnou, vycizelovanou a nablýskanou fasádu. Přeplněné aranže, prostor napěchovaný až k prasknutí, heboučké kytary, smyčcovou sekci jak ze znělky laciného seriálu. Vůbec to není tvrdý metal, který by si asi někdo přál (třeba skvělý úvod Woven into Sorrow), je to jen hra na tvrdý metal. Všechno ostatní je totiž podřízené modernímu, digitálnímu a v důsledku neškodnému zvuku, který je sice perfektní, ale taky perfektně sterilní. Je to samozřejmě moje osobní priorita, která nemusí nutně rezonovat s nikým dalším, ale tyhle umělohmotné produkce nemusím. Nedokážu se do nich vcítit, nerezonují se mnou, neříkají mi nic o kapele, která by měla být jedinečná, ale takhle zní jako jeden z možných výstupů hudebního softwaru.

 

Trochu nejednoznačný pohled mám na hudbu jako takovou, která mě v mnoha ohledech oslovuje (jak taky ne, některé melodie jsou skvělé, některé hutné pasáže fakt hutné...), ale v některých leze vyloženě na nervy. Na kapele je hodně slyšet, že má dobře nastudovaný svůj modus operandi a přesně ví, co a jak chce hrát. Jak přesně chce míchat svůj emocionální koktejl, ví, jaké ingredience do něj chce dávat, ví, jak spolu fungují, jak se posilují, jak se stupňuje jejich účinek. Swallow The Sun jsou profíci. Tohle nechci nijak zlehčovat nebo si hrát na chytrého recenzenta ... prostě to tak je. Můžu si třeba myslet, že místy se to vleče (a taky si to myslím), že místy je to šablona a předvídatelná vystřihovánka pro děti, že ten kontrast zlého a hodného je někdy vyloženě trapný (This House Has No Home), a že přes všechno to metalové zápolení tam má pořád někdo tendenci cpát nanicovaté klávesy a smyčce. Prostě patos. Prostě Finsko.

 

 

Tahle hra na dramatičnost paradoxně nejvíc vynikne na bonusovém disku, který obsahuje všech osm skladeb (ovšem zkrácených), předělaných do aranží především smyčcových nástrojů (ale nejen jich). Sympatické na tom je, že zvuk v tomto případě nikdo neprohnal přes limitery a kompresory, takže výsledek je o chlup živější než první disk (rozhodně ale nikoliv živý, to by bylo na dlouhé vyprávění). Vedle toho ale docela jasně vynikne, jak nanicovaté jsou některé pasáže, které obalené hromobitím kytar, murmuru a všech dalších nástrojů působí hodně velkolepě, ale ohlodané takto na kost zní občas docela legračně.

 

Ale budiž. Přišel jsem, slyšel jsem a věřím, že někomu se tenhle emocionální metal může líbit. Nemám nic proti a všem přeju to nejlepší. Ideálně dvojitou dávku.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky