Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Svět na konci roku nula je vlastně takový soundtrack k tomu, co se děje vlastně ještě teď. Korona virus, lidi zavření doma, téměř nulová sociální komunikace, vazby v prdeli. Stejně tak i život, co vlastně tak trochu skončil. Pro mnoho z nás. Projekt Tomáše Havlena a Dominika Zezuly se snaží tyhle pocity definovat, a i když tahle deska, co vychází po šesti letech, měla být pozitivní… no, prostě nešlo to. Tak prý snad ta příští. Oba pánové za tu dobu stihli obrovskou spoustu věcí, vyberu z nich především Děti mezi reprákama a label Bad Names. Pro mě rozhodně i významná spolupráce s Königem a jeho projektem Zvíře jménem Podzim, které jsem zde recenzoval. Tedy velké množství věcí dvou kreativních lidí. Jak tedy dopadla jejich současná spolupráce?

Určitě stojí za to. Rozhodně se budete muset naučit poslouchat svérázný přednes Dominika Zezuly, který nemusí sednout všem. Jeho hybnou silou jsou ale texty, které umí říkat a vyslovovat tak, že je cítíte. Mnohdy docela hluboko uvnitř. A na nové desce se pouští i do velmi intenzivního řevu, kterým jako by dával kýžený průchod emocím, které je potřeba dostat ven. Jeho texty jsou totálně depresivní, hodně o hnusech, co v sobě nahromadil a chtějí ven. Cítím z jejich tvorby entuziasmus, s jakým to bylo dělané. K tomu mi i dobře sedí, že desku začali dělat před Vánoci a v březnu byla venku.

Depresivní desky se neposlouchají kvůli tomu, aby se k nim člověk často rád vracel. Svět na konci roku nula to v sobě má. Je to její jediný znatelnější zápor, protože těch pozitivních vibrací tam opravdu není mnoho. Chce to velkou snahu hledat. Někdy to slušně ubíjí, třeba Myšlenka na pomalejší svět, co na konci rozdrtí. Takže se neradi vracíte k poslechu. Je toho prostě moc najednou. Slepé mouchy a naprosto zoufalý křik, bezmoc. Výrazná basová linka Tomáše Havlena je ale skvělá. Elektronická stopa / sonický otisk post-hudby je rytmičtější, než byl na minulé desce. A to je pozitivum, velmi slušné. Celkový autorský vývoj Tomáše Havlena a Dominika Zezuly je znatelný, je tu industriální přitvrzení, oproštění se od folkových vlivů v míře ještě větší (ty jemnější věci patří pro Děti mezi reprákama). Ostatně nástup do desky se skladbou Do práce přes Nuselák, z práce přes Nuselák je industriálním peklem ihned od začátku. Až se drolí mostní pilíře. Městský odér, to je industriál, velmi osobitý zvukový kabát na míru nové desce.

Názor ze třetí hodiny ranní: možná je to celé depkaření naopak pozitivní, protože jste středobodem světa, co se bortí, ale vy tu stále jste a stojíte pevně na zemi. Otázkou je, zda bychom další těžké roky po těchto ustáli stejně, nebo se zřítíme spolu se světem tam, odkud už nevylezeme?

Chtít poslouchat post-hudbu znamená úzce spolupracovat s aktéry rozehrané hry. Naladit se na texty, který nejsou pro všechny, je v nich ale celá ta síla. Ten základ. A aktuální industriální přitvrzení tomu dodává důraz. Je to městská stísněnost, o které se tu mluví a k ní zvukový kabát elektro-popu sedí. Je to ale stále na půl plynu. Textová syrovost mohla být podpořena intenzivnější palbou, špinavějším podkresem, větší odvahou. Je otázka, zda tohle by ještě byla ta chtěná cesta post-hudby. Ti se snaží být stále výrazně popovou muzikou, jenže ty přesahy nelze přeslechnout. Jako by se nemohli rozhodnout, kam až zajít. Co už je moc a co ještě ne. Textová sebejistota podaná mnohými způsoby, jako by to byl výběr z více desek.

Z nové desky necítím takový mrazivý tlak, jako by si oba tvůrci přáli. Přesto je to síla, kterou uznávám a beru v potaz fakt, že post-hudba je opět událostí na scéně.