Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Profetus - ...to Open the Passages in Dusk

Profetus...to Open the Passages in Dusk

Victimer4.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: PROFETUS splňují všechna kritéria pravého pohřebnictví, více fans zřejmě neosloví, ale "to své" si splnili beze zbytku.

Nemohu si pomoci, ale jedna jistota zde platí pořád. Pokud se budeme bavit o evropském doom metalu, objedeme společně mnoho zemí, ale skutečně nejlépe se zkomírá ve Finsku a v Británii. Co si budem povídat. Líhně stylu, jehož útrpná melancholie vede až ke světlu na konci tunelu, za ta léta vyprodukovaly zástup úžasných kapel, oprávněně držící zástavu doom metalu. Dnešní lenošení ve společnosti sepsaných řádků tedy nebude úplně relaxační látkou, jako spíš logicky poslední cestou, neboť do rukou se mi dostal zánovní zásek finských PROFETUS. A to není zrovna veselé čtení. Berme však do úvahy žánrovou specializaci, jinak jde o skupinu na úrovni, do které jsem vložil vysokou perspektivu. Takže - doom on!

 

Tihle tanečníci nad hroby profitují zejména z odkazu krajanů Thergothon či Skepticism. Ne ovšem nijak závadně a bez vlastních pohřebních emocí, ale naopak se snaží nastavit svou tvář a od kolegů čerpat jen původní inspiraci. Ocitáme se tedy ve společnosti zadoomaných duší, na funerálním obřadu, kde dominuje sklíčenost, zmar a absence jakéhokoliv náznaku pozitivních zítřků. Tedy ruku v ruce s minimálním tempem, ovšem na druhou stranu s maximálním důrazem na prožitek.  Díky jejich smuteční výpravě se dostaneme opět někam do severské krajiny plné lesů, jezer a v depresi se brodících jedinců. Představa je to pěkná, s připočtením talentu kapely pak nemůžeme cíl - rakev na konci mračícího se večera - absolutně minout.

 

profetus

 

"...To Open the Passages in Dusk" je druhým albem souboru a řekl bych, že debut (byť jsem jej slyšel jen útržkovitě) hravě překonává a láme své temné vize o kus dál. Poměrně hodně atmosférická procházka po cintoríně klade tělo vedle těla za přítomnosti varhaních promenád. Ty jsou sice okleštěny žánrovým směrováním a tedy krátkým rozkročením se aneb experimenty nepřicházejí v úvahu. Chybí mi zde poněkud hlubší pátrání po temných zákoutích zkomírajícího stylu, škoda až moc velké pokory si nepovyskočit. Zatím se kapela možná až příliš drží šablony. PROFETUS ještě nemají na to držet jednu společnou svíci se Skepticism, ale prohánět zkušenější a zaběhlejší kolegy je jim vlastní již dnes. A jakkoliv slovo prohánět působí v doom metalu nepatřičně. PROFETUS umí, k dokonale potisklému parte chybí už jen krok. Finové jsou zatím stále jednou z nadějí, ještě ve fázi ucelení si svých vizí a vyhodnocení výzev, které k nim směřují. Ovšem nebál bych se vlka nic.

 

Aktuální album, které je víc než cokoli jiného čirým funerálním řemeslem, mi v některých momentech dokonce evokuje naše mistry zoufalosti Dissolving of Prodigy. Samo o sobě mi poměrně často naskakuje období desky "Time Ruins Also Beauty". Jedná se hlavně o vokální stránku, mám neodkladný pocit, že se zde mručí velmi podobně. Specifičtější atmosféru pak řadím na konto našinců. Což je na závěr poklona našemu doom metalu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky