Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po prvním živém albu „Still Life“ si Fates Warning dali trochu načas a nové album vydali až v novém miléniu. Kapele se daří obhospodařovat svůj lán s vysokou úrodností a dokáže neúnavně plodit skvělé výdobytky, jejichž kvalita a tvary berou dech, nebo alespoň donutí k pozastavení a zamyšlení se. Kapela neustrnula na místě, modernizuje a snaží se znít jinak. Hlavní viník tohoto procesu jsou na tomto a předchozím albu klávesy a elektronika. Prvky, s nimiž je třeba už v tvorbě Fates Warning počítat.

Vokalista Alder je mrazivě spalující a šedivý jako nikdy před tím, stejně tak Matheos přitvrdil hru a častokráte jede spíše v pozadí a tvoří drsnou zadní stěnu, na které vykvétají jeho typická nečitelná sóla. Nejeden progresivista štěstím uroní řetěz slz. Modernizaci soukolí startuje uhrančivé intro syntetizované monstrózní post apokalyptické kytary, které seškrábe veškeré radostné představy o stavu lidské společnosti. Myslím, že tento úvod uzemní a probere každého dřímala a vede k utvrzení, že hudebníci se drží na smyslně klikaté stezce vedoucí neutuchajícím tempem kupředu. Evoluce probíhá citlivě, nedochází k razantním stylovým nebo módním přeskokům, ale k přirozenému uměleckému růstu, který je radost pozorovat z nezúčastněné pozice posluchače. Předpokládám, že otevřenější posluchači s kapelou rostou rádi dále a modernizovanou tvář prezentovanou na „Disconnected“ vítají.

Fates Warning jdou dále i v náladách a prohlubují tento faktor směrem ke zlověstné šedi a kompresi temných emocí. Dominantní vliv na to má použití elektroniky a kláves. Matheos na předchozím albu jistě Mooreovi nakukoval pod prsty důkladně a mnoho se přiučil. Pestrost, novum a poslouchatelnost i na devátém studiovém albu stále neklesá, naopak. Hudebníci se nebojí začít lehce přímočaře, až alternativní nótou, jejíž útočnost jest vybrušována elektronickými abrazivy. Nezbývá než poodstoupit a pozorovat s padnutou čelistí údolí gejzírů tancujících v roztodivných pulzech. Ale tanců dosti, temnoty a šedých myšlenek třeba nám, abychom se radovali z běžných radostí života, které by obyčejní smrtelníci jinak přehlédli a nebrali je v potaz jako hodnotné. Nejinak je možno slovy vybarvit to, co se řine ze skladby „So“. Ale slova jsou pro bohatý tok myšlenek, rozmanitých nálad a využívaných výrazů slabý nástroj pro vykreslení, tady musím důrazně doporučit poslech. Matheos kytarou tváří mohutný plát pancíře na jehož základě excelují úderné prvky. Rozhodně netypickou lámanou rytmiku je potřeba také pochválit. Vnitřní sevřenost a napnutost jsou větrány atmosférickými momenty, především vzletným Alderem. Vera se více stejně jako Matheos věnuje přitvrzování výraziva a již není tak odvázaný jako na albovém předchůdci. Kapele se daří budovat obrovské klenuté skelety konstrukcí s vyčíslitelnou hodnotou a modelované nálady lze omarkovat razítkem „uvěřitelné a posluchačem hmatatelně uchopitelné“.

První rázné vkročení do rytmů ryze elektronických více než odvážně, symbolizuje skladba „Pieces Of Me“. Tady se měli Morbid Angel inspirovat, než vydali to, co vydali v roce 2011. Inteligentní zakomponování dravých techno rytmů a samplů, smysluplně a s fantazií. Srážka Prodigy, Clawfinger a dravější tváře Fates Warning dává vzniknout nejvíce odvážné skladbě v dosavadní tvorbě FW. Nabité sebevědomí a příležitost posunout se dále kapela využívá beze zbytku a pouští se na pole rozlehlých skladeb s ambientními přísadami, které zkrášlují rozlehlé planiny šedivé neobrobitelné krusty. Vše ladí, rozličné nesourodé prvky do sebe zasunují jako při precizní montáži nekonvenčního mechanismu.

Druhá půle alba se rozkládá do dua rozlehlých kompozic, které znovu odhalují komplexnost hlavních myšlenkových vůdců FW. Skladby „Something From Nothing“ a „Still Remains“ nahrávají tomu, aby bylo možno prozkoumat v minulosti zapovězené prog rockové dálavy a ambientní přesahy. Putování předlouhé neznámými stezkami vychází na výbornou a nepůsobí nijak rušivě, což by jim v současnosti Dream Theater mohli jen závidět. Není slabého místa, nudných nebo exhibičních ploch, tady se hraje na vítězství celku. Přirozenost a samozřejmost uchopování různorodých prvků je snad způsobena vyšší mocí. Musím uznat, že album náramně sedlo mému naturelu a nemám co kritizovat, nechám tedy tuto stránku erudovanějším, jejichž hudební kolébka a vývoj spadají do jiných řečišť. Kde album započalo tam i končí. Monstrózní kvílení charakterizující rozpad vnitřních světů a následnou prázdnotu nelze lépe vykreslit. Album se přelévá jako valivá vlna a její účinky je dobré vstřebávat neutuchajícím opakováním. Kruh se uzavřel.