Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Progenie Terrestre Pura - U.M.A.

Progenie Terrestre PuraU.M.A.

Ruadek19.2.2014
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Moderní metal hozený do mezihvězdného prostoru, který zaujme plochami space ambientu a naopak nepotěší nevýraznou metalovou náloží. Vcelku příjemný debut, který by mohl mít mnohem zajímavějšího nástupce.

Po soustředěném ušním průplachu dozrálo album těchto Italů k závěrečnému resumé, kdy jsem si už zcela jist, zda byl výlet kosmickou dálavou obohacující či nikoli. Progenie Terrestre Pura (q[T]p) jsou – dle svých vlastních slov – post-black metalem koketujícím s ambientem a temně-industriálními plochami. S tím prvním souhlasím částečně a k tomu druhému nemám nejmenších výtek.

 

Oba mozky kapely, kterou tvoří Eon[0] a Nex[1], hrají moderní pojetí metalu s jemným příklonem k černému kovu. Není tu ale klasické bzučení ani skřehotání či řinčení kostmi ve sklepě. Kapela je řádně stylově „kyber“ a více se soustředí na kytarové harmonie, zarifuje se pouze občasně, hlas nevýrazně „doprovází kapelu“ aniž bych zaslechl cokoli podobného refrénu (ačkoli refrény za každou cenu nevyžaduji – ke zpěvu se ale ještě jednou vrátím). Silná stránka kapely je v onom industriálnu, hluboce ponořeném v meziplanetárním prostoru. Tady jsou okultní počátky black metalu zanechány jiným, zůstala pouze rychlost bicích a občasné kytarové příklony.

 

 

Pochválit musím několik aspektů tvorby Progenie Terrestre Pura, které je vyzdvihují nad běžný průměr. Příjemným potěšením je zajímavý hlasový efekt, který Nex[1] používá, zní trochu jako palubní počítač a jeho využití je zajímavým zpestřením hudby. Druhým, daleko větším plusem, je ambientně-industriální vesmír, který skupina tvoří a rozpíná kolem dokola. Jsou to plochy, které mají smysl a jsou netradičně pojaté – slyším v nich dokonce prvky z Oxygene či Equinoxe ze sladkých sedmdesátek, tedy Jean-Michel Jarre (pátá skladba Sinapsi Divelte). Se samply se to přitom nijak nepřehání, skupina se nepouští do vyloženě taneční beatů, což je dnes v módě a roubování všeho na vše se stalo prodejním artiklem.

 

Smutné ale je, že Progenie Terrestre Pura je i po desátém poslechu nevýrazná. Celé album U.M.A. mi pokaždé prošumí hlavou a nezůstane nic víc než pocit, že jsem slyšel kosmické zvuky a do toho byl občasně náklepový metalový kotel. A ani ten není nijak výrazný, není tu doslova ani jedna jediná zapamatovatelná kytarová linka, která by za to stála. Všech pět skladeb přitom dosahuje délky přes padesát minut a není tu žádná znatelnější melodie. Zvuk nahrávky působí ploše, aktuálně na Echoes často zmiňovaná dynamika tu citelně chybí, vše je slité v jeden celek, ze kterého nic nevylézá ven.

 

Nakonec musím přiznat, že nahrávka působí svěžím dojmem cesty jinam, kam se tak často skupiny nevydají. Mnoho jich ve svém stylu rádo koketuje se sci-fi tématikou, ale až na občasné ruchy mezi skladbami, případně pár zlovolných samplů mezi záseky kytar, tam víc není. Tady je naopak vesmír doslova hmatatelný, protože space ambient všude okolo je na slušné úrovni. Opakem budiž geniální Samael (a několik dalších kapel jejich ražení), kteří tuto hudbu hráli už na začátku devadesátých let. Kde jsou tyto kapely teď a kde jsou Progenie Terrestre Pura? Je to jiný level, přát si mohu především to, že se mladí Italové vrhnou na experimentálnější počiny a vykouzlí na svých deskách podobně evoluční nápady, jako jejich vzory.

 

 

Uzavřu recenzi velkou pochvalou obalu a loga kapely. Obal je skutečně výstavním obrazem, který perfektně podtrhuje dílo této bandy. Logo je futuristické a má svůj smysl, umím si ho představit jako symbol vytetovaný na kůži, vyrytý na trupu mezihvězdné lodě nebo na lesklém krytu droida.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Karloss / 24.2.14 17:11odpovědět

Tak toto album se měfakt líbí. Industriálněmetalové běsnění s příjemnými melodiemi. Zmínka o Samael měpřipomněla, jak dobří byli kdysi.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky