Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
projet.hertz - Phonoscript

projet.hertzPhonoscript

Ruadek21.2.2014
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Zasněné zvukohrátky a omalovánky pro dospělé uši s vlastním zvukovým vesmírem. Phonoscript je zvláštně přitažlivá kombinace ambientu, rocku a vážné hudby.

Orchestrální aranže, filmová atmosféra a pomalé nabalování motivů ve formě lehce jazzových kompozic, to je projet.hertz, za kterým stojí jediná osoba - Simon Piché-Castonguay. Jeho hudba je na míle vzdálená deskám, které si to šněrují ve stejné šabloně, deskám, u kterých máte od začátku jasno, o čem to bude. Album Phonoscript odhaluje svůj vesmír pozvolna a jeho kouzlo je v minimalismu a v perfektním výběru nástrojů.

 

Ona zvláštní snivá atmosféra je neopakovatelná, Simon má svůj vlastní zvukový vesmír, který činí kapelu unikátní. Jeho zvukomalba se pohybuje ve vodách experimentu, hraje si s praskavými rytmy podobně jako pionýři bristolské scény s počátky trip-hopu. Elektronický podkres ovšem není hutný, pokud tu jsou nějaké rytmy, pak se skládají čistě z ruchů a jemných perkusí. Celkovému dojmu dopomáhá živá kapela, která oživuje zvukomalby a dodává potřebné chvění a vibrace. Vedle čistě strunných nástrojů – viola a violoncello – tu zazní i trumpeta a překrásný zvuk wurlitzeru, elektrického piána. Do skladeb s basovým základem se projet.hertz pouští jen sporadicky, ale o to zajímavěji. Příkladem budiž dvojice skladeb Les Couleurs du Vent, která jemně přejde v klidnou rockovou skladbu, motivy zlehka podpoří a vygraduje, aby se zpětně zklidnila a rozlila do kraje.

 

 

Phonoscript je malebná zvukomalba, která čerpá více z klasické hudby než z jakékoli jiné. Simon Piché-Castonguay je ale tvůrcem, který potřebuje barvitější vyjádření za pomoci většího spektra nástrojů a to tvoří jeho hudbu otevřenější. Phonoscript patří do kategorie alb, na které se skutečně těžko hledají slova, co by album nějakým způsobem popsala, shrnula, definovala. Tato zvláštní deska nelze vlastně přirovnat k ničemu a nic nejde přirovnat k ní. Zní alternativně rockově (Home, Mauve), ambientně (Phonoscript) a ve všech případech experimentálně.

 

Výraz tohoto projektu je složitý, přitom má jednolitou atmosféru: filmovou, osudovou a emotivní. Zní jako průsečík vážné hudby, rocku a elektroniky.  Touto recenzí se především snažím vyjádřit veliké nadšení z desky interpreta, kterého jsem objevil zcela náhodně, a jehož deska mi od té doby hraje v uších poměrně často. Toto album je vzorovým příkladem nahrávky, do které se mi vyplatilo investovat a to s velmi dobrým pocitem. A tak by to mělo být.

 

Slabá místa jsem vskutku nenašel, přestože uznávám, že tahle hudba není pro každé uši. Je velmi specifická a nejlepším doporučením recenzenta je v tuto chvíli pouze jediné: poslechněte a uvidíte. Za sebe mohu tuto desku vřele doporučit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky