Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Další moje psaní je přirozeným pokračováním předchozích snah, které se snažily přiblížit zajímavá alba post HC scény loňského roku. Druhým pojítkem je samozřejmě návaznost alba Anthropocentric na svého předchůdce, asi o půl roku staršího brášku Heliocentric, o kterém jsem se snažil napsat pár vět zhruba před dvěma týdny. Dílo toto bylo dopředu hlášené a mnohými obzvláště očekávané, především pak po „úhybném“ manévru, který si tato německá pozoruhodná parta vyzkoušela na jaře. Kdo kapelu sleduje už nějaký čas, musel si položit naprosto samozřejmou otázku: „kam se posunou tentokrát?“, protože od této party lze čekat všechno možné, jen setrvávání ve vyjetých kolejích jim není vlastní.

Posun v tématu je patrný už z názvu alba; z raných epoch vesmíru, kdy se tvořila sluneční soustava (o které se skromností lidstvu vlastní tvrdíme, že je naše), se veškerá pozornost soustředí právě na to lidstvo. Na červíky, kteří se pohybují na krásné modré planetě, ztraceni na samém chvostu spirální galaxie, kolem jejichž ega se prý točí veškerenstvo. Kteří tu za staletí svého mylného pobytu zvládli napáchat nejrůznější hodnoty, od těch hmatatelných až po hluboké filozofické úvahy a umělecká díla. Do teď mě mrzí a zároveň se omlouvám, že jsem zatím nezvládl přeložit texty písní, protože dle názvů skladeb se nebude jednat o žádná malá témata (třebas The Grand Inquisitor I: Karamazov Baseness) a samotného by mě zajímalo, do jaké míry se s nimi parta semknutá kolem Robina Stapse vypořádala.

Někde výš jsem nakousl otázku směřování kapely, o kterém jsem si myslel svoje a to až do prvního poslechu tohoto alba. Nedokázal jsem si představit nic jiného, než se pánové přidrží postupů nakousnutých na Heliocentric a nebo se (snad na základě kritiky) navrátí do jistých vod ala Precambrian. K mé radosti nenastala ani jedna z možností nebo alespoň ne v plné míře. Jako kdyby vycítili přednosti obou zmíněných alb, dokázali z jednoho i druhého vybrat to nejlepší, skvěle znějící postupy tvrdšího ražení i melodické pasáže přijatelnější větší posluchačské základně, dát to dohromady a ještě celý výsledek umocnit. Známé a otřepané pořekadlo „celek je víc než součet jeho částí“ se mi potvrdilo v plné míře a přesně podle něj mi funguje i aktuální placka. Z tohoto pohledu má novinka ohromný záběr; rozevřela svou náruč, do které s jistotou jí vlastní sevřela drtící pasáže podpořené silně znějícími bicími, mocnou hradbou kytar a Rossettiho zpěvem hrubšího ražení, stejně jako se v ní našlo místo pro chytlavé melodie, pozvolné tempo, příjemnou romantiku, lehké vybrnkávání, smyčcové nástroje a zpěv, který se spíše dá nazvat právě zpěvem. Vše je v hranicích padesáti minut rozprostřeno a namícháno ve správných poměrech, s jistou dávkou oceánovské alchymie, kdy v rámci jednotlivých písní dochází k razantním změnám tempa, narušuje se zažitá kompozice a The Ocean opět ukazují, že nápady jim nechybí stejně jako odvaha dělat něco jinak, než jak jsme zvyklí.

S trochou nadsázky se nebojím napsat, že každý si na albu vybere a přitom se nejedná o lacinou a podbízivou záležitost určenou všem. Na nahrávce se dají najít kusy, z nichž je cítit odkaz Precambrian (namátkou Sewers Of The Soul), písně takměř rockové, pohodově melodické, vytvořené umným škádlením strun (instrumentálka Wille Zum Untergang), či rytmicky zajímavé, v kvapíkovém tempu (The Grand Inquisitor II: Roots & Locusts). Vše spojené do jednoho bezvadně fungujícího celku nabízí hned úvodní, titulní Anthropocentric, která vyniká i příjemnými linkami baskytary (stejně jako skladba druhá) a dosti zajímavou hrou bicích, které na mnohých místech alba jakoby hráli zcela odlišné party, svou vlastní píseň a přitom vše dohromady až rafinovaně funguje.