Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když se řekne hudba z Kanady, nejdřív vás napadne asi Bryan Adams. Rockerům by se měli okamžitě vybavit slavní Rush. A metalista by neměl zapomenout na Devina Townsenda a jeho pohřbené leč neméně šílené Strapping Young Lad. Následují desítky slavných hudebníků a skupin napříč žánry, které se vyrojí v mysli nejspíš až v druhém sledu. A pak tu máme Protest the Hero. Kapelu, která se poctivou prací vyšvihla z undergroundu a jejíž ač loňské, tak aktuální album “Volition” se krátce po vydání umístilo na 20. místě US Billboard.

K této kapele chovám zvláštní vztah. Na jedné straně se mi příčí takřka všechny hudební ingredience, které specifikují styly s přídomkem core, takže kapelám patřící do tohoto ranku nevěnuji pozornost, míjíme se. Na druhé straně tady jsou Protest the Hero, kteří do společnosti coreových kapel více či méně patří a já jsem z nich už po dvě desky docela paf. Je to inklinace k prog metalu, co mi na Protest the Hero nejvíce imponuje a zároveň překrývá vše ostatní. Spojení hráčské ekvilibristiky se zemitou dravostí a smyslem pro úžasné melodie je poznávacím znamením kapely a zároveň její obchodní značkou. Dialog hlavy a srdce tak s převahou vyhrává pumpa a i když zrovna u “Volition” dojde k několika arytmiím způsobeným typickými coreovými šoky, mé nadšení v tomto směru neslábne.

Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že po skvělém “Scurrilous” jsem se albem “Volition” prokousal stejně lehce. Hlavně ze začátku to byly perné chvíle. Rozčarování střídalo uspokojení, pak zase rozčarování, minuty zmatku a šoupání nohama...První pořádná pecka až skoro v půlce nahrávky, zkrátka neměl jsem daleko k zármutku a odloučení. Ale ukázalo se, že novější dílo jen potřebuje trochu více času a trpělivosti než starší počin. Ještě by to chtělo dodat, že “o to lepší je to album”, ale to by byla nepravdivá fráze. “Volition” slabší místečka má, nicméně neznamená to, že jde o nahrávku, kterou si můžete nechat ujít.

Styl kapely se změnil jen kosmeticky. Pořád je to ten luxusní progresivní metal s excelentními hráčskými výkony, občasným coreovým základem a dominantním mistrem zpěvákem Rodym Walkerem. Některé pasáže mě přesvědčují, že se přidalo na agresivitě (např. v “Animal Bones” nebo skoro celá “A Life Embossed”), jiné mi naopak šeptají, že chlapci chtějí vyjadřovat své city i jemně (závěr “Mist” nebo “Plato’s Tripartite” s posmutnělým oboupohlavním duetem). V prvním případě trochu bojuji s oním typickým screamem, v druhém případě problém nemám (jen to do budoucna s tím popíkem nepřehnat a bacha na ženský!).

V půlce ledna 2013 odstartovali Protest The Hero projekt vzniku nového alba skrze stále populárnější fundraisingovou společnost Indiegogo. Chtěli zkusit něco nového a vyhnout se tak klasickému kolotoči spolupráce s labely, které umělce vždycky nějak oškubou. Kampaň podpořená vtipným videoklipem (který obsahoval mimo jiné ukázky z předprodukce nahrávky) měla shromáždit prostředky pro realizaci nového alba ve výši 125 000 dolarů (včetně poplatků za kampaň apod.). Po měsíci obrovského zájmu a neustálého přihazování fanoušků byla kampaň ukončena s téměř 300% ziskem - vybráno bylo bezmála 350 000 dolarů. To už jsou peníze, s nimiž by se dalo někam zdrhnout. Nikdo nikam nezdrhl, "Volition"  je na světě a každý dostal v předstihu to, co si zaplatil. Od stažení alba z internetu přes pizza party doma u kytaristy Tima až po zpěvovou linku na albu.

Překvapením jsou sbory jako vystřižené ze slavných alb Def Leppard. Jeden z nich uslyšíte například hned v úvodní "Clarity". Rytmika dostala pořádnou dávku vitamínů v osobě Chrise Adlera (člen ex-pražských Lamb of God). Ten kapelu žene kupředu elegantním stylem, jenž je mu vlastní už léta a proto je tak žádanou osobou v hudební branži. Hlavní roli na nahrávce však hraje Rody Walker, v čemž se od minule nic nezměnilo. Vlastně něco přece jenom ano. O zpěv se dělí s několika fanoušky, kteří si svoje “štěky” náležitě zaplatili na základě podmínek fundraisingové kampaně.

Mám-li specifikovat své výtky, budou se týkat pouze pocitu, že ne všechny skladby jsou tak spontánní jako ty, které jsou na albu “Scurrilous”, s nímž musím aktuální desku chtě nechtě poměřovat. Myslím, že některým skladbám by slušelo ubrat na váze. Bez šesti minut hodina sice není v dnešní době žádná velká kláda, ale udržet tempo a tah na bránu po celou tuto dobu a v tomto stylu a tempu musí být fakt hrozná dřina. V několika pasážích si říkám, že by se mohlo střihnout nůžkami. I přesto Protest The Hero nadále válcují své okolí - nasazením, stylovou vytříbeností a hudebním nadhledem.