Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Čím víc poslouchám novou desku Prvního Hoře, tím víc se mi líbí a tím hůř se mi hledají slova, která by jen neopakovala to, co už všichni víte. Že je to svébytná kapela hodná vaší pozornosti? No jasně, společně se služebně staršími Už jsme doma ji lze řadit k tomu nejzajímavějšímu, co u nás v daném, těžko popsatelném žánru vzniká. Že mají jedny z nejlepších textů široko daleko? Ano, taky bych chtěl jednou umět psát tímto způsobem, který byl v jednom inzerátu „hledáme redaktory“ označen jako vrstevnatý. Dostat myšlenku mezi řádky je kumšt, nechat prostor pro čtenáře / posluchače je výzva, do důsledku vzato výzva pro obě strany.

A teď něco aktuálního. „Imaginarium“ vyšlo v krásně zpracované digipakové edici, na které odvedla skvělý kus práce tradičně Petra Komárková, a kterou je radost mít, je radost listovat bookletem, pročítat, dívat se, přemýšlet o textech. Jestli někdo tvrdí, že CDčka jsou mrtvá, měl by se zamyslet, jestli náhodou neodumřelo něco v něm samém.

Album je obsahově členité (jak taky jinak), skladby klasického střihu jsou prokládány různými mezihrami a kompozicemi více méně úsměvného charakteru, které jsou beze smyslu jen zdánlivě a které nemají občas problém zacílit do vlastních řad. Pasáže aranžované plně a výbušně jsou střídány částmi klidnými, melodickými a poetickými, „Ikare!“ navzdory obsahu posluchače ukolébává, zklidňuje a nechává jej snít, „Absurdistán“ jím cloumá a drásá již tak dost nahlodanou psychiku. Ano, společenská situace není růžová a její reflexe je obsahem, ale prosté bědování na současnost by bylo jednoduché a povrchní, i v těchto místech je cítit tvůrčí vklad, hravost a nadhled.

Už jsem zmínil aranžérskou práci, ale zastavil bych se u ní ještě jednou, protože právě z ní je v plné míře cítit síla a umění kapely, která s přehledem pojí klasické rockové nástroje s akordeonem, klávesami a další elektronikou. Přitom nepřekročuje únosnou míru, skladby nejsou zahlcené, i když mnohdy fungují až orchestrálně plně („Carnívale“), a místy jsou právě naopak vyvedené do subtilní dokonalosti („Don Quijote“). První Hoře vás vezmou na návštěvu šapitó, provedou kolem Seiny a den zakončí na španělském karnevalu. Je mi zatěžko připustit si jinou myšlenku než o promyšlené a dotažené desce.

Celkové dojmy kazí pouze zvuk, který je sice výborný co se týče vykreslení nástrojů (nahrávání se evidentně podařilo), který v se smíchán poměrně rozumně (už dávno jsem rezignoval na to, že by se dnes někdo snažil nějak nápaditě přistoupit k řešení stereo obrazu), ale který je zničen masteringem, a to dost drasticky. Všechny stěžejní skladby jsou nesmyslně ořezané a slisované, první „Carnívale“ (a nejen ta) je slyšitelně potrhaná, reprodukovaný zvuk výrazně praská (bicí, zpěv, kytara,...) a pokud bychom seděli ve školních lavicích, bylo by to na reparát. Bez urážky, ale podobný přístup k hudbě považuju za zločin. Přitom hudba Prvního Hoře přímo vybízí k dynamicky řešenému masteru, který by nechal dýchat všechny nástroje v dostatečném prostoru, který by v posluchači vzbuzoval emoce a neubíjel ho jednolitou hlukovou smrští, která se na něj valí z reproduktorů. Důchodu se asi nedočkám, ale v dobrý zvuk stále doufám.