Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Psicosfera je zvláštní kapela se zvláštním vývojem i tvorbou. Jedná se o argentinskou, technicky založenou, původně instrumentální, avantgardně blackovou smečku. Psicosferu našinci přiblížil neúnavný hledač skrytých a neokoukaných talentů, tuzemský label Lavadome Productions. Tím v podstatě můžeme začít i skončit naši recenzi. Každý, kdo se setkal s jeho nabídkou, ví naprosto přesně, co čekat.

Z původních zakládajících členů zůstalo už pouze kytarové duo Gabrielů - Sabatini a Luque. Recenzovanou desku ještě stačil nabubnovat taktéž původní bicmen, Juan Facundo Brinville, aby v zápětí z kapely odešel. Mně neznámá smečka stačila natočit tři desky. Debutovou Alpha jsem si pustil pouze jednou. Ne že by byla špatná. Naopak, instrumentální zdatnost kapely je patrná od prvních krůčků. Nahrávka mi ale nic moc nedala, proto jsem se přesunul k Beta. Rovněž instrumentální počin nabízí už mnohem vyspělejší sound. Mnohem hutnější a zábavnější. Proč se tady zaobírám staršími deskami? Snažil jsem se Psicosfeře dostat pod kůži a pochopit, co vynikající (už zpívané) Summa Negativa předcházelo. Zda její šikovnost je daná přirozeným vývojem či úhybem ze směru.

Pominu-li přítomnost vokalisty, je možné zmínit i větší tah na branku a snazší stavbu skladeb. Summa Negativa má rovněž nejzdařilejší produkci i pořádně roztažená křídla do různých stylových stran, barev a vůní. Zpěvák Julián Reggi hází desku svým výrazem do chaotického HC prostředí. Místy skučí jak raněné zvíře, jindy zase řve fest vztekle. Líbí se mi i nové pojetí basové hry. Oproti dřívějšku přibylo hravosti. Basa je doslova rafinovaná. Nehraju si ale na znalce, před nedávnem jsem o této kapele neměl ponětí. Jen jsem si kapelu pořádně pustil do žil. Díky tomu oceňuji rukopis obou kytaristů, u nichž je znát, že se o vlastní tvář snažilo už na první desce a nyní už jen piluje a vylepšuje. Zajímavě propojili dřívější harmonie a koketování s post/metalovou mlhou s aktuální disonancí a blackovou torturou. Žádná křeč. Vše je přirozené.

Summa Negativa není surovým extrémem, přestože občas pěkně sype. Tempo skladeb je silně variabilní. Není se pro začátek pořádně čeho chytnout a posluchač může nehezky tápat. Ale stačí vydržet. Všechno se rychle vybarví. Obdivuji rytmickou pestrost už bývalého Brinvilleho. Kdo bude líný hledat, uslyší ve vzorcích DsO, já jsem přesvědčen, že blíže mají k takovým Dodecahedron či ještě více k Plebeian Grandstand. Asi. Summa Negativa oproti zmíněným klade větší důraz přes vášnivou rozervanost na náladu a místy až epickou rozmáchlost.

Znásilněné melodie neusnadní posluchači vychutnat jejich impozantnost. Pro instrumentální fajnšmekry může být překážkou přílišná impulzivnost a citovost. Naopak depresáky zaskočí profesorská přísnost a odtažitost. Zkrátka, žádná sranda se nekoná. Deska je krátká, má osm skladeb. Což neznamená snadnější vstřebání a jasnější názor. Ostatně, kdo rád hledá a nenechává se odradit, ten by si nic přímočařejšího nenechal připustit k tělu. Cestu vám může přiblížit chytlavý front cover, v němž spatřuji muže spolknutého monstrem, nebo muže ovládajícího chapadla monstra. Jak kdy… Ale dost blábolů, pusťte si to raději sami. Netřeba se bát. Pořád je to metal. Byť trochu psychotický.