Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pixies = absolutní kult. Tvrdit cokoliv jiného = kydat hnůj na vlastní hlavu a každý, kdo za poslední čtvrtstoletí byť jen nedopatřením zavadil o škatulku alternativního rocku, dávno ví proč.

Nicméně reunion podobných kapel představuje prakticky vždy obrovský hazard se zdánlivě neotřesitelnou aurou polobožstva, jež nejpozději po vydání comebackové nahrávky zpravidla utrží pár dobře mířených direktů a sem tam nějakou tu následnou krvácející trhlinku. Možná i z toho důvodu Pixies čekali, pomineme-li singl Bam Thwok, s novým materiálem téměř deset dlouhých let od okamžiku, kdy poprvé světu ohlásili svůj návrat ze záhrobí. První a dost možná největší ránu však museli skousnout již v průběhu nahrávání nových songů. Neodmyslitelný stavební kámen, basistka a zpěvačka v jedné osobě, Kim Deal ohlásila své rozhodnutí dále nepokračovat pod hlavičkou Pixies a upřednostnit raději koncertování se znovuobnovenými The Breeders a práci na sólovém materiálu, vycházejícím během roku v podobě několika sedmipalců. Ovšem pánové obstáli zkouškou ohněm se ctí a prakticky vzápětí odprezentovali první výsledek společného snažení v podobě nadmíru povedeného singlu Bagboy s náhradnicí Kim Shattuck v sestavě. Singl, který si cestu na kýženou „regulérní“ nahrávku nakonec stejně neproklestil, stejně tak zmíněná paní Kim, jíž ve finále na prozaicky nazvaném epku „EP1“ nahradil Simon Archer (The Fall nebo dříve také „live“ basák doprovodné kapely Blacka Francise).

Výsledná čtyřskladbová placka, za doprovodu nemalých porodních bolestí, ale světlo světa nakonec přeci jen spatřila… žádná nemilá překvapení v podobě ohyzdných defektů ani prapodivné zkříženosti se nekonají, nic podobného. Na druhou stranu, geniální a dnes dávno plnoletá dítka budou - podle očekávání - sobě rovného sourozence smutně vyhlížet i nadále.

Pixies přivedli na svět dílko nenáročné, jednoduché, nezáludné, do puntíku splňující nevděčnou úlohu předjezdce testujícího veškeré záludnosti tratě, aby ti skuteční frajeři nervózně stepující za startovní páskou neskončili rozmázlí po okolních bariérách, až půjde opravdu do tuhého. Nic víc, nic míň. EP1 zní jako Pixies, bezpochyby, nit s uzlíky Francisovy bohaté sólové kariéry se podařilo navázat bez pocitů trapnosti a méněcennosti. Kdo čeká Come on Pilgrim, je blázen. Bez pardonu. Přesto nehodlám zastírat, že lehký závan zklamání mezi čtveřici vzdušných popěvků probarveného podzimu cestičku přeci jen našel. Popravdě, čekal jsem víc, zvlášť po tolika letech… ale pokud mám EP1 brát jako návnadu, úvodník k věcem příštím, vlastně ani nemám mnoho důvodů k brblání. Kultovní status trvá i nadále, ztráty jsou minimální. Berte, nebo nechte být.