Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Queensrÿche - American Soldier

QueensrÿcheAmerican Soldier

Sarapis1.4.2010
Zdroj: mp3/CD
Posloucháno na: hi-fi/mp3 player Philips + AKG K44
VERDIKT: Moje nadšení z alba má trochu nahořklou koncovku. Ale jen trochu. Jinak skutečně výborná deska, ke které se často vracím a která v novodobé diskografii kapely patří k tomu nejlepšímu.

V posledních letech je o Queensrÿche hodně slyšet. Rozruch způsobilo už oživení legendární „operace“, která se v roce 2006 dočkala po 18 letech pokračování a rozuzlení. Následující deska předělávek „Take Cover“ (2007) má v diskografii kapely sice méně významnou roli, avšak její kvality naznačily, že Queensrÿche není radno házet do starého železa. A konečně v roce 2009 pak kapela představila další ze svých ambiciózních projektů – koncepční dílo s válečnou tématikou.

Deska vyšla pod názvem „American Soldier“ a její textová stránka se odvíjí od rozhovorů s americkými válečnými veterány, které realizoval frontman Geoff Tate. Mezi jeho respondenty figuroval i jeho otec, to jen tak pro zajímavost. Album se zkráceně řečeno zabývá rolí běžného „pěšáka“ ve válce, který v úvodu prochází vojenským výcvikem, následně samotným válečným konfliktem a v závěru se vrací domů. Tématem jsou jeho zážitky a pocity vyplývající z nelehkých situací vznikajících na frontě i za přední linií. Svědectví a postřehy jsou posluchači podávány v textech i prostřednictvím záznamů oněch rozhovorů, které se celou nahrávkou prolínají a dodávají jí lehce dokumentární podtón.

Hudební výraz kapely se za léta její existence dosti změnil a její stěžejní poznávací znak tak spočívá převážně ve zpěvu G. Tatea. Pozorný posluchač jistě odhalí i rukopis kytaristy Michaela Wiltona, ale heavymetalové riffy 80. let jsou stejně jako načechraná produkce a vzdušné melodie alba „Empire“ z roku 1990 dávno minulostí. Není proto divu, že kapela musela v průběhu svého působení na scéně několikrát čelit nevoli či proměně publika. Queensrÿche 21. století jsou rovněž někde jinde, blíže současným progresivním spolkům jako Deadsoul Tribe a atmosférou se částečně vracející do nálady svého výborného alba „Promised Land“ z roku 1994. Takže temnější vyznění, naléhavější projev. I Tateův hlas se vyvíjí. Do výšek se pouští jen sporadicky a spíše si drží dekorum vypravěče. Obzvlášť na tomto albu je jeho role zásadní, neboť vokál je nositelem většiny ústředních melodií. To je možná trochu nepraktické pro koncertní provedení nových skladeb, ale na desce si Tate svou úlohu pohlídal a řekl bych, že i pořádně vychutnal, soudě dle promyšleného frázování, precizních vokálních aranží a sborů.

Album začíná ostře a svěže skladbou „Sliver“. Předchozí deska „Operation: Mindcrime II.“ jakožto poslední autorská studiovka před „American Soldier“ mě o svých kvalitách příliš nepřesvědčila, a tak povedený otvírák „Sliver“ ve mně probouzí jistou naději. I druhá „Unafraid“ si mě získává na svoji stranu. Poměrně netypická skladba disponující jednoduchým a silným refrénem se snadno vrývá pod kůži, přičemž mi lehce připomíná postupy projektu OSI. Především jde ale o strhující song a nutí mě přemýšlet, kdy naposledy zněli Queensrÿche takhle suverénně a spontánně. Že by se kapela vracela do své dávné formy? No na závěry je zatím brzy…

 


Nicméně následující „Hundred Mile Stare“ a „At 30.000 Ft“ pokračují v nastoleném rytmu. „A Dead Man´s Words“ je pak, nebojím se říct, progresivní perla. Typologicky odpovídá titulní skladbě z již zmíněného alba „Promised Land“ – podobné využití ruchových efektů, temný saxofon, vícefázový refrén, to vše ozvláštněné o melodie, které by se hodily i ke kapelám spojujícím metalovou hudbu s orientálním folklórem. I v dalším průběhu kapela nepovoluje své sevření posluchačovy pozornosti a tasí výborné skladby ze svého poněkud nečekaně bohatého arzenálu. A ani nevadí, že se vše odehrává ve středním až pomalém tempu. Nějaký svižnější kousek by se na desce určitě neztratil, ale pokud se naladíte na stejnou vlnu melancholie, která z alba sálá, kvapíky vám chybět nebudou.

Možná si říkáte, že tato recenze nemůže mít jiný než šťastný konec. Deset bodů a album roku…Jenže se závěrem desky přichází propad kvality. Už singlovka „If I Were King“ na mě působila poněkud utahaně, ale trochu slabší kousek by se kapele ještě dal odpustit. Největší potíž tkví v předposlední skladbě „Home Again“, která je nacpaná patosem až z toho brní zuby. Tento song jsem překousl jen párkrát, teď už jej rovnou přeskakuji. Je zajímavé, že se tomu Queensrÿche dosud bez problémů vyhýbali. Jenže ke konci už to asi nešlo vydržet a proud „slaďoučkých“ slziček nezadržitelně vytryskl. Jen dodám, že nejsem z kamene, ale pocity jako stesk, naděje či radost se dají hudebně i textově vyjádřit mnohem lépe.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky