Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Queensrÿche - Operation: Mindcrime

QueensrÿcheOperation: Mindcrime

Michal Z29.1.2011
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Koncepční klenot hudební prog metalové historie. Bez varování Queensryche nahráli svůj dosavadní albový vrchol jehož překonání se zdálo nemožné… Zlomový moment kariéry kapely, který odstartoval její nejúspěšnější éru.

Queensrÿche po lecčem napovídajícím albu „Rage For Order“, kde lze zaznamenat počátek progresivní éry, začali zářezem z roku 1988 – Operation: Mindcrime opovážlivě šplhat po strmém štítu ke svému vrcholu. Na zdolání několika výškových táborů jedním odhodlaným výstupem dopomohla právě nyní recenzovaná koncepční sbírka. Předchozí stylové zařazení se začíná košatět od metalu i k dalším prog větvím a až náznakům sympatické rockové pompy.

 

Od první návštěvy v zařízení pro choré, které je geniálně nasnímáno jsme vtaženi natrvalo do světa Queensrÿche a cesty ven z něj není. Dodnes nezapomínám na osobní první srážku s tímto albem. Bylo to setkání jiskřivé a láska na první poslech. Albu není příliš co vytknout, vše do sebe dokonale zapadá a nemohu nalézt spáru ze které bych začal špárat usazenou špínu. Kapela tentokráte posunula svůj sound zase o kus dále k finální úspěšné tváři. Jsou rozpoznatelní a nezaměnitelní i v hustém davu. Montáž progresivního přístupu na zajímavé melodie a  struktury skladeb je geniální, kytaristé se tentokrát rozehrávají do stratosféry, rytmika tepe a pulzuje jako živoucí organismus a Tate je kategorie sama pro sebe.

 

U předchozího albového počinu mi scházelo trochu více feelingu a emocí. Mindcrime tyto chmury zahání a emocí si můžete pochytat kolik je libo v třeskutě hitové a neodolatelné skladbě Revolution Calling. Tato musí dodnes každému otevřenému, správně laděnému metalovému příznivci, přinášet neutuchající eskalující radost z hudby. Krystalicky čistý zvuk dovoluje pozorovat kterýkoliv výtečný instrumentální výkon a přesto se nedostavuje pocit ze sterility jako u předchozího alba. S titulní skladbou je jasné že vysoká dotaženost kompoziční stránky je u kapely již daným standardem, ze kterého se nebude nikam ustupovat.

 

Kdož měl stále trochu nejisto v hlasovém projevu Geoffa Tatea, musí nejpozději na tomto albu již plně smeknout a hluboce se mu poklonit. Pan výškař par excellence. Tisíce odstínů stovky harmonií, dostává se i na hlubší rejstříky a v komplexním náhledu je stále co poslouchat a čím se bavit! Geoff se tak zdatně svojí barvitostí snaží držet krok s bohatostí kompoziční a instrumentální.

 

Každá kapela má nějaký svůj středobod tvorby a nejinak je tomu i u Queensrÿche. Kdejakému uskupení se nepodaří nahrát kompozici, která by vše změnila, dopomohla k zviditelnění a průlomu k milionovým prodejům. Tento grál patří jen skutečně vyvoleným. A těmi tito Američané jistou dobu byli. Jak jinak by se jim mohl podařit vybrousit tak obrovský drahokam jakým je opus Suite Sister Mary. Její úvod sevře a do posledního tónu kompozice nadšení a fascinace nepovolí. Je to jen dobře, jinak by se z té náramné hudební jízdy mohla některým pasažérům zamotat hlava. Nevím jak tu nádheru pojmenovat – metalová explodující progresivně pompézní symfonie. Spojení metalu, prog prvků, art rocku, vážné hudby a AOR pompy. Dramatičnost a naléhavost se daří zhmotnit na výtečnou. Vynikající operní sbory a emocemi natřískaný vokál hostující Pamely Moore. Suite Sister Mary (vlastně celé album) ani po 22 letech od doby vzniku neztratila nic ze svého lesku a zub času si na ní poničil sklovinu a sužuje ho závažný kaz.

 

Cokoliv dalšího na jakémkoliv albu by po takovém vrcholu znělo nicotně, toho jsou si Queensryche velmi dobře vědomi a do setlistu zařazují rychlou sálavou vypalovačku, která se snaží rozmělnit a trochu rozvanout předchozí pastvu. Zbývající materiál je vpravdě vysoce jakostní, přesto se utápí při myšlenkách na věci minulé. Trocha baladických doteků potvrzuje skladatelskou potenci i v tomto riskantním rockovém odvětví. Závěr se slyšitelně dotýká nedosažitelných Pink Floyd, dokud to pánové nepřetaví do své klasické polohy. Vynikající finále kolekce, která se navždy zapsala do encyklopedií a podvědomí všech příznivců kvalitní progresivní metalové hudby.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky