Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ať už novou desku Dawnbringer poslouchám od začátku nebo od konce, pořád se nedokážu dostat k jejímu magnetickému jádru, které by mě neodolatelně přitáhlo k sobě a rozeznělo ve mě touhu po opakovaném poslechu. Mám tak čím dál větší podezření, že album “Night of the Hammer” žádné takové jádro nemá… Ale začněme popořadě.

Máme tu pana Blacka, Chrise Blacka. Americký multiinstrumentalista a zpěvák, který kromě své hlavní kapely Dawnbringer působí v mnoha dalších hudebních tělesech. Počínaje sólovým projektem High Spirits a - vynechám-li spoustu dalších více či méně důležitých záležitostí -  powermetalovým kombem Pharao (kde tluče na buben) konče. Svého času se výrazně podílel i na nahrávkách Nachtmystium Blakea Judda (například jako kytarista nebo textař). V Dawnbringer má Chris Black roli šéfa a takřka výhradního autora hudby. Na albu “Night of the Hammer” nahrál sám všechno kromě kytar. Ale ty zase složil, takže ono je to vlastně jedno. Zkrátka, Chris Black to má všechno tak nějak pod palcem.

Několik poslechů “Night of the Hammer” mě postupně přivedlo k myšlence, že Chris by si měl v blízké době buď trochu dáchnout, anebo pustit k notovému papíru taky někoho ze svých kolegů. Materiál na nové desce totiž působí nevýrazně a kapela zní podezřele unaveně. Určitě nejde o průšvih, ale kvalit předchozího počinu “Into the Lair of the Sun God”, který mě upřímně řečeno taky nijak zvlášť nepoložil na zem, album nedosahuje. Výjimečných nápadů se podařilo dát dohromady jen hrstičku, která se v kotli celého (ani ne čtyřicetiminutového) alba rozvařila tak, že mnoho chuťových pohárků nepodráždí. Žánrově omezené riffy a melodie ctí tradiční postupy obdivovaného old school heavy metalu, ale v dnešní době to už je pravěk, který je nutno nahrát s energií a kumštem (prostě tak, jako kdysi), aby to mohlo s posluchačem ještě něco udělat. Ruku na srdce, podobně založených kapel je spousta a nehledě na to, že originály mají vždycky přednost, uznání získají jen ti nejlepší.

Náboj a odpich, to je zkrátka to, co mi na albu schází. Zvuk je nekonfliktní, kytary musím s ručníkem přes rameno chtě nechtě označit za převážně neškodné. Když se k tomu občas přimotá banální riff, je to opravdu smutná kombinace (např. úvod “Xiphias”). Po vokální stránce nerozumím Chrisově potřebě používat vícehlas i ve slokách a napříč celým albem. Skladby tak mnohdy ani negradují a vokály v tomto duchu vnášejí do nahrávky mlžnou fádnost. Z tohoto hlediska bylo předchozí “Into the Lair…”  mnohem barvitější. Charakter zpěvu se změní jen málokdy, snad i proto mi v hlavě setrvávají hlavně okamžiky mimo nastolený pořádek, s vokálními linkami úzce spojené. “One-eyed Sister” se svým folkovým nádechem je v mnoha ohledech dobrým příkladem povedené skladby. Příjemnými melodiemi oplývá “Nobody There” (i zde se Chris na chvíli oprostí od nastolené vokální šablony), takže tu si taky dovolím vypíchnout, a “Hands of Death” s výraznou basovou linkou rovněž patří mezi mé dlouhodobé favority kolekce. Favority, kteří alespoň částečně udržují nahrávku nad propastí průměru.

Kromě patřičné energie a živočišného magnetismu postrádám i údajné blackmetalové prvky, o kterých se zmiňují nejen promo materiály, ale i někteří zahraniční (nadšení) kritici. Ano, v “Not Your Night” je sypačka a hrubý vokál, ale to je tak všechno. Dejme tomu ještě poklona starým Mercyful Fate a Kingu Diamondovi v podobě skladby “Funeral Child”. Specifika a surovost označovaného subžánru jsou ale na míle vzdálené. Je diskutabilní, zda to vnímat jako nedostatek, ale když si to tak představím, ono by to těm skladbám fakt slušelo! Zatemnit okna toho podivného baráku na samotě a provádět zvěrstva, až by třísky lítaly. Atmosféra by hned zhoustla a skladby by získaly jinou, pikantnější pachuť. Nyní mám pocit, že jsou nahé a jejich svaly jsou ve větru konkurence ochablé a zkřehlé. Je to škoda o to víc, že textový koncept je vlastně takový tajemný horůrek, v němž je dostatek prostoru pro vlastní imaginaci. Jenže když k ní neponoukne hudba, výsledný efekt se nedostavuje. A to je právě to, co třeba u Kinga Diamonda funguje báječně.