Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

kouzelný slůvko není dík, ale trhni si

Když jsem prohlížel historii našich článků o brněnské Insanii, dohledal jsem víc reportů než recenzí, což si myslím docela dobře ilustruje náš vztah k téhle kapele – naživo fajn, rádi zajdeme, ale doma z desky vždycky trochu opatrně. Těch recenzí jsou všeho všudy dva kusy a oba z poslední doby, tedy pokud za poslední dobu považujeme rok 2017 (album Na počátku byl spam) a rok 2013 (album Zapal dům poraž strom...). Pak jsem taky dohledal, že koncert 25 let revolty, na který si docela dobře pamatuju a na kterém Insania slavila čtvrtstoletí svých hudebně podvratných aktivit, proběhl v roce 2012. Mazec, jak to letí.

Nová deska GRRRotesky přišla minimálně pro mě v konstelaci takové, že kapelu navzdory všeobecnému nadšení a řadě různých ocenění považuju za hudebně zakonzervovanou a prakticky bez tvůrčího posunu už dlouhou řadu alb po sobě. Lepší či horší nevergreeny šité podle stejné šablony vyvrcholily podle mě na minulé desce (Na počátku byl spam), kterou osobně považuju za vůbec nejslabší, kterou Insania kdy dráždila své okolí. Výhodou je samozřejmě dobrá výchozí pozice nového alba, protože dát dohromady otravnější skladbu než Celestýna si pořídila otlučenej revolver podle mého názoru nejde a když bych měl prozradit něco z dalších úvah, tak se tak ani nestalo. Novinka podle všeho chytla aspoň v něčem dobrý vítr a minimálně několik songů drží nahrávku v dobře poslouchatelné rovině.

Deska jako taková (myšlena gramodeska) vyšla na Smile Music, což jsem vůbec netušil, co je zač, takže jsem díky googlu zjistil, že jde o jakousi spolupráci Sparku, Fakkeru a FullMoonu, což mě upřímně vyděsilo. Kam vymizela spolupráce s Magick Disk Musick, nevím, stejně tak nevím, proč je na obalu desky napsáno Made in Poland, když desky umíme docela dobře vyrábět i u nás. Prostě nová doba. Naopak stará doba a zažité tradice jsou ctěny v osobě Stanislava Valáška, u kterého se nahrávalo a který desku smíchal i zmasakroval zmasteroval; tak jako vždycky už od dob Kultu hyeny. Zvuk desky je téma, ke kterému bych strašně rád napsal něco pozitivního, ale zaboha nevím co. Namísto toho mě napadá řada otázek, z nichž ta hlavní je toho druhu, zda je něco takového skutečně nutné?! Podrobnější popis připojím dole pod recenzí, tady s tím nechci prudit, nicméně pokud snad od koupě gramodesky očekáváte odpovídající poslechový zážitek, čeká vás nepříjemný střet s realitou. Jinak když už jsem nakousl tu gramodesku, tak snad ještě doplním, že vydání je poměrně standardní v podobě jednoduché kapsy, vloženého archu s texty a s gramodeskou v sáčku s antistatickou fólií (díky za ni). Pro nerušený poslech si připravte kulatý pilník pro zvětšení středového otvoru, který je vyražený příliš malý (zkoušeno na dvou gramofonech) a taky poměrně festovní středové závaží, protože deska je celkem dost prohnutá.

Takže hudba. Stranu A mám rád a mám ji rád proto, protože na ní jsou sklady Jedeme peklo a Placatej svět, které mi přijdou fajn. Jedeme peklo je přímočará a nejrychlejší věc na desce, a i když má hodně daleko do starých nevergreenů typu Vražda ve staré hvězdárně, pořád to má šťávu. Placatej svět naproti tomu dobře textově reflektuje současnou dobu a v ten moment si vlastně říkám, že je strašná škoda, že si Insania té současné doby textově všímá tak málo. Třeba úvodní skladba B strany Nasyp to do mě je sice dobrá, možná víc než dobrá a dokonce nápaditá, ale pořád je to takové důvtipné textové cvičení bez silnějšího přesahu, který tam osobně nevidím. Ono co si budeme namlouvat – značný díl produkce Insania stojí na Polym a jeho textech, s nimiž umí pracovat jako málokdo v téhle zemičce a podle mě by mnohem větší zapojení událostí poslední doby (stačí si vybrat) bylo ku prospěchu věci. Z mého pohledu tak řada skladeb svým sarkasmem střílí do prázdna nebo prostě do tématu ganster desky, neboli do prostoru, který mě nezajímá, do prostoru stylizovaného a dost nereálného. Chci, aby Insania kousala do živého. Chci toho moc?

Když se vrátím ještě k té první straně desky, Haka starýho Nicka je skladba, u které bude na koncertech docela živo, což u písně Narvi svůj testosteron jinam nebude, byť doba jejího zveřejnění nemohla být lepší, i když šlo nejspíš o nezamýšlený záměr. Právě u ní mi došlo, proč na posledních deskách Insanii spíš respektuju, než že bych prožíval nějakou formu hudebního nadšení – Poly není dobrý rapper. Jeho monology s hudebním doprovodem jsou prostě rap a ten mu nejde. A myslete si o tom, co chcete. Jinak skladbu Vytěsňuju by šlo při troše snahy považovat za současnou věc a její zařazení na úvod desky posluchače zastihne v plné síle a nadšení, takže ji budete mít rádi. Naproti tomu u skladby Ses ztrapnil mám poprvé na desce nepříjemný pocit v zádech, čímž ale končím s první stranou...

... protože další nepříjemné pocity v zádech už patří straně druhé. Bomba v kabaretu, Buď jako Buddha (navzdory výborné basové lince), Neber si to osobně, Víc než platonicky a Hvízdání je přesně ten typ skladeb, který mi na novodobější Insanii vadí. Nekonečné opakování jedné pasáže nebo motivu působí otravně, hudebně žádná sláva, spíš čirý pragmatismus, nosná myšlenka mi uniká. Z druhé strany desky si užívám pouze skladbu Nasyp to do mě, což jsem tady už jednou psal. I přesto nelze opomenout fakt, že za pár poslechů máte album v hlavě, rozeznáte jednu skladbu od druhé, nic nesplývá, každý kousek originál. Tohle neumí všichni.

Hudebně si užívám Tudyho klávesy, které v celkové produkci kapely dělají strašně moc a vůbec mi nevadí, že úvodní motivy Haka starýho Nicka a Jedeme peklo se až příliš podobají jiným motivům od Rammstein – když budete naléhat, dohledám, které konkrétně skladby mám na mysli. Taky si dost užívám to, že mi v aranžích nic nevadí, nic nepřebývá, všechno je na svých místech, má to nápad a jasnou myšlenku. Insania jsou v tomhle profíci a je to hodně znát, protože všichni dohromady jedou jak dobře promazaný stroj – s rozmyslem, pravidelností, po jasně dané cestě. Celkově mám potom především díky první straně pocit, že stvořitelova tvůrčí krize z minulé desky je částečně zažehnána, byť druhá strana optimismus poněkud brzdí.

koukej se ztrapnit, nemáš co ztratit

Na závěr ještě pár poznámek ke zvuku pro ty, které to zajímá. Kromě sestavy uvedené v záhlaví recenze jsem desku poslouchal přes uzavřená sluchátka Beyerdynamic DT 770 PRO (250 Ohms) a rovněž na jednodušším řetězci Ortofon 2M RED + DENON DP-21F + DENON PMA-680R + Elac CL82 pro takový nenáročný poslech při utírání nádobí v kuchyni.

Celkově špatný, hodně špatný. Asi jsem schopen strávit přílišné vytažení bicích mixu, beru, že je to čistě moje osobní (ne)priorita, že deska díky tomu duní pro mě přes míru a že virbl má zvuk někde mezi plesknutím mokrého hadru a prasknutí klacku. Bohužel díky tomu vytažení vynikne jejich velmi sterilní a umělohmotný zvuk, který je navíc díky přílišné kompresi a clippingu roztříštěný velmi výrazně hlavně u činelů, což už neberu jako osobní, ale v zásadě objektivní problém. Nahrávka těžce utrpěla masteringem, který ji sebral veškerou vnitřní dynamiku a poměrně brutálně ji stlačil na jednu nepřehlednou úroveň. Chybí ji prostor a řád, chybí ji vzdušnost a přirozenost. Nejvíc tenhle zvukový masakr vynikne na poslechu do sluchátek, které naprosto nic nemaskují, a naopak všechno analyticky a čistě servírují přímo do hlavy. V tenhle moment lze hrát hru na výdrž při vysoké hlasitosti, přičemž odolnějším jedincům dávám tak dvě tři skladby, než to vzdají. Míra zkreslení je obrovská, míra poškození zvuku přehnanými studiovými úpravami naprosto přes čáru, riziko poškození zdraví značné.

Poslech na primárním řetězci přes lampovou PrimaLunu není příjemný, ale díky lampovému zkreslení a charakteru reprobeden zanikají odpudivé detaily typu roztrhaných činelů, které obecně použité elektronky nedávají s takovým švihem. Zvuk je neskutečně masivní, hlasitý a slinutý do jedné nepřehledné koule, kterou lze jen těžko považovat za kultivovaný zážitek. Během poměrně krátké doby se dostavuje únava z poslechu a zcela intuitivní potřeba snižovat volume, což je vždycky signál, že je něco špatně. Za mě možná překvapivě nedochází k výraznému zhoršení (zkreslení) ke konci stran desky, což jsem po pravdě očekával, ale na druhou stranu už není moc co zhoršovat.

V tento moment se nabízí logická otázka, jestli tohle všechno řešit, jestli to prostě není něčí licence a čistý záměr, po kterém mně je kulový. Za mě pokud plánujete album poslouchat v autě na dálnici nebo z mobilu na lavičce v parku, tak všechno tohle řešit absolutně nemusíte. Naproti tomu si myslím, že když si koupím gramodesku, měl by někdo očekávat, že si ji budu chtít pustit na gramofonu doma, v klidu a poslech si užít. Což v tomhle případě nejde ani při nejlepší snaze, takhle zvukově ošetřená deska je čistý průšvih a vyhozené peníze za rekvizitu do police. Já už jsem je vyhodil, vy máte tu výhodu, že jsem vás varoval.