Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Queensrÿche - Queensrÿche (EP)

QueensrÿcheQueensrÿche (EP)

Michal Z16.1.2011
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: První krok Queensrÿche do hudebního světa, poznamenaný hudebními vlivy zvenčí. Přes neoriginálnost projevu, kterému dominují vlivy NWOBHM a klasického power metalu, lze sledovat patrný talent, který se časem rozvinul do zásadních progmetalových květenství.

V období mého recenzentského útlumu jsem se v ústraní rozhodl, brát si kapely na paškál s větším důrazem a kompletně probrat jejich diskografie. Jedná se o spolky, jejichž tvorba mě provází a kříží se celým mým posluchačským životem. Pravda vybrat si první kapelu k tomuto účelu bylo složité. Chtěl jsem sáhnout až k počátkům hard rocku, ale to si nechám asi na důchod. První kdo dostane tu „čest“ být kompletně rozebrán, jsou američtí (později) progresivisté Queensrÿche z amerického Seattlu. Nevidím tak důvod, proč nezačít od debutního eponymního EP z roku 1983. Kapela v době vydání prvního EP byla pohromadě cca 2 roky a lze to z poslechu odtušit. Ihned od prvních úderů cítím, že mladíci se s nadšením vrhli na hudbu, která se jim v té době líbila a jali se dout do plachet heavy a power metalu, ale prozatím bez výrazného vlastního uměleckého vkladu. Zkráceně by se to dalo charakterizovat jako přípravka pro věci příští. Kapela se vyhrála a po získání jistoty a základní podpory příznivců se až později osobitě vyprofilovala.

 

Jisté kvality však v drážkách prvotního EP nacházím dodnes. Hlavní inspirační zdroje lze nalézt v Iron Maiden a Judas Priest. Geoff Tate duje do hlasivek ještě lehce neohrabaně, ovšem rozsah a čisté stoupání do výšek ho pasuje na jednoho z nejrespektovanějších pěvců, který si brousil hlasivky na dobové heavy metalové top zpěváky. Eponymní skladba především cituje ranné Iron Maiden (v podstatě celou NWOBHM), co se týče struktury skladby, rytmické sekce i melodií. Ranný Maiden odstín je na šedivou nepopsanou zeď nanášen inteligentními střiky i v další skladbě, které nepřeslechnutelně vévodí vydařený refrén a cválající heavy metalová atmosféra. První dvě skladby EP v podstatě jmenují dominantní činitele a vlivy na samotné mladé uskupení. Vizáží a stylem oblékání zcela zapadají do vzdouvající se vlny z britských ostrovů, říznuté rodící se hairmetalovou módou za velkou louží. Při pohledu na dobové klipy mě neskrytelně cuká koutek, ale doba byla taková.

 

Neotřelý rozjezd skladby „Blinded“ se rozvíjí do zajímavého motivu, který je bohužel klamavě zalit klasickým metalickým kovem se silnou krustou vysokých klenutých vokálů. Motiv z úvodu opět dostává prostor až v závěru a za podpory psychedelických kytar a hypnotizující rytmiky, dochází k prvnímu uměleckému kreativnímu progresivnímu zápalu motorů. Pomyslný vrchol debutového EP spatřuji v povedené, chytře strukturované “The Lady Wore Black“ navoněné upřímným baladickým odérem. Vůči laciným vlezlým cajdákům a oplodňovákům jsem velmi obezřetný. Nic takového v nabízeném kousku na posluchače nečíhá. Procítěné vokální podání, decentní instrumentace, časem luxusně exploduje k vypjatějším emocionálním polohám. Bravurně zahrané a kompozičně vyhraněné. Z dnešního pohledu je tato balada nevyčerpatelným rodištěm mnoha skladeb, které později Queensrÿcheeskortovali do výšin.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky