Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Rád náhodně objevuju nové a neokoukané spolky, které mi mohou přinést nejen porci zábavy, ale pořád doufám, že metal není pouze o starých (samozřejmě zasloužilých) smečkách a pevně věřím, že i v mladé krvi dřímá potenciál přinést dobrou muziku. V technicky založeném extrémním metalu je takových docela dost a mezi ně se zcela určitě můžou započítat také francouzští The Scalar Process. Nejedná se o žádné začátečníky bez zkušeností. Sice jsou to vesměs kluci kolem dvaceti, ale např. bubeník Clément Denys už své přednosti ukazuje pár let ve Fractal Universe, jimž letos rovněž vyšla deska. Kdo má v oblibě kapely typu Beyond Creation nebo Fallujah, měl by zpozornět. The Scalar Process na svém debutu Coagulative Matter hrají právě v podobném duchu.

The Scalar Process sází na extrémnější a svižnější styl svého prog/tech/death metalu. Zároveň své skladby umně protkali jímavými melodiemi, dech beroucími vyhrávkami a sólovými hrátkami. Jakkoliv se můžou zdát jejich vyjadřovací schopnosti nepřístupné, jejich skladby jsou v podstatě přes veškerou výpravnost naopak velice přirozené a snadno poslouchatelné. Těžkou techniku posluchači usnadňují absorbovat příjemnými harmoniemi. Což jsou schopnosti daleko zkušenějších muzikantů a ne v podstatě začátečníků. Coagulative Matter se nebojí ani jazz/fussion hrátek jako třeba ve skladbě Mirror Cognition s hostujícím Markem Garrettem s death-corových Kardashev. Skladba se přelévá z tichého vesmíru do sonické bouře, jakoby se nechumelilo. Ostatně už úvodní instrumentálka Elevation nabízí podobné legrácky. Když se pak promění v následující Cosmic Flow, album ztěžkne a v riffovém vzteku a přehršli rytmických divočáren posluchače nemilosrdně posadí na padesát minut do křesla. Přeneseme se variabilním nářezem, dostane se nám nevycpávkových instrumentálek i jedenáctiminutové titulní skladby s hostujícím pianistou Tommym Bonneviallem. Myslím si ovšem, že tady si pánové ukousli příliš velké sousto, které nejde jen tak rozkousat. Ne každé polknutí přináší radost a občasná vycpávka kazí jinak bezchybnou chuť.

V tomhle ranku nebývá výjimkou, že špičkovou muziku doprovází zpěvák, který zbytku nestačí. Nebo se snaží o čisté zpěvy, které pak hází zbytek do sladké kašičky. Nelíbí se mi ani zbytečně surový growl, který v podobných případech působí nepatřičně. Mathieu Lefevre k takovým nepatří. Jeho projev je silně atmosférický, brutální i energický. Do sladkého popěvování se nepouští. Umí rytmicky vrčet, growlovat, řve jak na lesy i protahuje chropot do melodií. Líbí se mi.

Nebudu přehánět a tvrdit, že jsou The Scalar Process nezemskými a nedostižitelnými. Jsou na začátku. Ovšem troufám si říct, že za takový začátek by nejedna legenda upsala duši čertu. Po instrumentální i skladatelské stránce jsou kluci velice šikovní, po zvukové zrovna tak. Jejich muzika je příjemně vyvážená, takže není přehnaně technická, přechody nejsou kostrbaté a mají v čele skvělého frontmana. Co chtít do začátku víc. A co bude následovat příště?