Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je tu rok 2016 a neposeda Rémi Gallego je zpátky s novou, v celku již třetí, řadovou deskou. Pro mnohé naprosto nesnesitelný skokan ze stylu do stylu, elektronický experimentátor na hranici žánrů a především totálně syntetický skřet bušící do toho s energií jeho mladé generace. Jenomže tento mládenec si už od doby Polymorfního kódu stačil osahat elektrickou kytaru a přestal být „jen“ uctívačem přefiltrovaných rytmů. Jeho deska začala být překvapivá, a ačkoli stále mixuje exploze blast beatů s techno rytmy, začíná se to podobat něčemu, nad čím má jeho tvůrce kontrolu.

Rémi je neposeda. Poslechněte si hodně osolenou skladbu Pointers a počítejte si na prstech, kolik rytmů se v ní vystřídá. Po minutě a půl to utne, přehodí pásku a nastartuje grindový chlív blast beatů, aby se o dvě minuty dál rozhodl zahodit vše krom jeho klasického „pípání“ a jede v rytmech psytrance. Je to magor, o tom žádná. A že si ke spolupráci vybral magora číslo dvě, jímž je Igorrr (vzal si do parády kooperaci ve skladbě deadlock), to snad už ani nemůže překvapit. Brute Force svádí k pekelnému tanci, který je na hranici vkusu i nevkusu. Všechno se sem hodí a nic nebylo vyhozeno, stejně jako na první desce…

Brute Force je každopádně dalším utvrzením se v tom, že Rémi ví, co dělá, má svůj zvuk a nehodlá na svých kejklích cokoli měnit. Však upřímně, byl by blbej. Styl The Algorithm je rozpoznatelný na sto honů a Rémi ty kompozice postupně doladil hodně dobře. Lidem, kterým Rémiho hudba vadí, nesnesou šílenou směs stylů a přemíru elektra, které do toho pere. Člověku, kterému tohle nevadí a díky tomu si získá nadhled a možnost posouzení nad celkovým dílem jako takovým, z toho vyvstane velice vynalézavá a chytlavá deska. Rémi netvoří „styl metalu budoucnosti“, on je totiž vlastně hodně často docela retro (jede v dubu, psytranceu a v oldschool rytmech, jaké tady byly před nějakými deseti a více lety). Nesnaží se o zasněný „progressive metal“ na pomezí Nightwish / trance vložek / industrial Pain vyznění jako mnozí „moderní a současní“ (viz. poslední deska Neurotech). Rémi jede částečně v djentu, mastí to v Meshuggah opojení, je o rytmech (které jsou alfa-omega jeho vrstev) a změnil label – opustil výhradně djent metalový label Basic rec. a vrhl se do náručí jemu lépe sedícího FiXT Music. Ten má v portfoliu elektro rarachy Celldweller / Blue Stahli nebo samotného Skrillexe.

V roce 2016 to Rémi mastí obklopen masivní účastí elektroniky s už mnohdy nulovou porcí metalu, každou skladbou blížící se někomu jinému a střílící jinam. Přitom si v bonusu desky střihne extrémní verzi Trojans, nakopnuté blast beaty grindové třískanice. To asi, že nezapomněl z čeho že to nedávno vylezl. Nadále je to pan hudebník, který si vytahuje talenty od škopků djentových kapel, co mu dělají na bicích samplech a naživo mlátí (např. Mike Malyan z Monuments). Nadále zní retro/chiptune jako na Octopus4 (2014) a prostě si hraje. Ačkoli to na novince s živou kytarou rozbalí až ve druhé Floating Point, stojí to za to, Rémi ale prozatím šetří, jak může a už pár sekund po kytarové lince seká rytmy jinam a maká na vybudování nového masivního celku. Jeho už nepředěláte. Negativní pocity u mě vždy převažují tak na první dva-tři poslechy, kdy se ztrácím v návalu změn a množství nápadů koncentrovaných do každé sekundy produkce. Časem to ale mozek přebere a začne to vyskakovat. A pak už je to jízda.

Dovolím si zkritizovat maximálně to samé, co u jeho předchozích desek – paradoxně je to totiž i to, co na něm posluchače fascinuje a baví. Je to neposeda natolik veliký, že by mohl ubrat v kontrastech a udělat něco, co nebude barvité v každé sekundě jinak. I nadále to občas zní jako slepenec několika chytlavých pasáží slepených dohromady v jednu skladbu, ten pocit bohužel přetrvává a Rémi nepolevuje. Za kladnou věc považuji větší zkušenost tvořit hlukové stěny řevu elektroniky a beatů, což když se spojí v mohutnou salvu, stojí to za to. Skladby desku od desky působí kompaktněji, ale dá to práci všechno si to „sepnout“ dohromady.

Brute Force je opět skládačkou jásavých barev, core nátěrů a elektronických rytmů, jaká nemá obdoby a je na každém, zda to prostě a jednoduše ukočíruje. Mě nedělá sebemenší problémy ani jedna deska, protože jsem elektronicky orientovaný posluchač, co je zvyklý na –téměř- cokoli v kombinacích s elektronikou. Oceňuji prostý fakt, že na rozdíl od dnešní snahy mladých kapel znít nadčasově / moderně / elektronicky, to Rémimu dokonale funguje. Není to mix snesitelný pro každého, ale mnohé mu upřít nelze. V době, kdy si lecjaká zábavovka dá pod jméno „electronic“ nebo „symphonic“ případně „techno“ a zahrají pár linek na klávesy je produkce Rémiho lekcí, jak se to dělá na špičkové úrovni. A za jeho poslední desku jsem fakt rád, dospívá nám a je cítit, že udělá ještě velké věci.

Tedy až se zklidní.