Recenze: Queensrÿche - Rage For Order

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

QueensrÿcheRage For Order

Michal Z20.1.2011

Zdroj: mp3

Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm

VERDIKT: Queensrÿche zaznamenali temné, tíživé posmutnělé album z nejtmavějších odstínů vlastních látek. Do skladeb se zabydlel progresivní přístup, tu a tam toto soužití ještě skřípe. Album hodně sráží sterilní uhlazená produkce.

Queensrÿche po albu The Warning z roku 1984 rozjeli celosvětové turné (s celkem rozsáhlým pobytem v Evropě) a k vydání dalšího opusu se našel čas až ke konci roku 1986, kdy svět spatřilo album Rage For Oder. V porovnání s albovým předchůdcem zní počin Rage For Order poněkud sklesle a zemdlele, na druhou stranu kapela začala více progresivně zpracovávat rock - metalovou hroudu. Noha jde z plynu a drajv s tahem vyšuměl do ztracena. Na albu převažují pomalejší a střednětempé skladby temnějšího zasmušilého charakteru.

Kytarové duo DeGarmo - Wilton se snaží opět přijít s něčím zajímavým a ukázat svůj hráčský posun, Tate pěje co mu hlasivky dovolí a jeho vyzrálá jistota projevu je hlavní devízou alba. Co však člověk musí řešit je jisté vkradení nudnosti, sterility a omšelosti. Kapela se v pozdějších rozhovorech zmiňovala o spoustě zásahů zvenčí, které je tlačili jinam než bylo jejich přesvědčení, pravděpodobně se jednalo o daň podpisu smlouvy na vydávání alb u hudebního kolosu. Skladby povětšinou znějí uměle - synteticky, vše je příliš umravněné, použití kláves ještě výsledný dojem zjemňuje. Některé melodie doslova jako by tahaly za paty, příliš jim nevěřím a spíše jsou mířeny na komerční aspekt alba. Na druhou stranu je třeba podotknout že skladby jsou skutečně rozmanité.

Pověstnou jiskru spatřuji ve skladbách Chemical Youth, The Whisper a Surgical Strike, které svojí svěžestí a tepavostí rozvíří usedlý prach. Kapela se snaží vsadit na prog notu, ale příliš to nevychází. Cítím snahu zalíbit se všem, ale výsledek je laciný studený čumák bez emocí. Pouhé prog cvičení… ztrácí se vlákno vedoucí k živoucímu dychtícímu jádru. Z Rage For Order si posluchač téměř žádné emoce navíc neodnáší, pouze se s hudbou potěší bez vyššího efektu.

Ze všech negativních věcí však vychází jednoznačné pozitivum, Queensryche se oprostili od vlivů zvenčí a jasně již definují především svoji rozpoznatelnou tvář. Přestože má hudba na Rage For Order spoustu nedostatků, nelze jí místy upřít skutečnou naléhavost a těžkost s hmatatelnými nástupy na hitové ambice. Album je hodně odlišné od svých sourozenců na obou stranách časové osy a v úplném stínu následujícího průlomového alba. Přes všechno to mé remcání má vlastní hodnotu a vystupuje nad většinu dobového odpadu. Rage For Order rozhodně není na první poslech, ale pro svoji hloubku - temnotu si v mých uších uchovává značnou časovou trvanlivost dodnes.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?