Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Utekl rok a Queensrÿche od svého debutového EP o krůček skladatelsky dozráli. Podařil se jim vynikající kousek s gramofirmou, když se chytnuli do spárů kolosu EMI, který je velmi agilně tlačil dopředu i na našem břehu Atlantiku. Tato firma se vyloženě vrhala po nadějných jménech rodící se metalové scény a pomohla kapele v roce 1984, přivést na svět první dlouhohrající album „The Warning“. Vlivy a vzory na kapelu působící na předcházejícím EP jsou odsunuty do pozadí, což materiálu vyloženě svědčí, přesto stále vliv NWOBHM číhá na každém kroku. Noha na plyn tolik netlačí a více se hraje na propracovanost a zajímavou strukturu skladeb. Hudebníci započali tvarovat vlastní tvář kapely, objevují se první náznaky a prvky tolik typické pro celou kariéru kapely. Pravda, jsou mírně archaické a dětinsky neotesané, ale tento základ dokázala kapela v budoucnu výtečně rozvíjet. Album „The Warning“ je rozjezdem po ranveji k dlouhému, strmě stoupajícímu kariérnímu letu.

Velmi mě baví sledovat kreativní přístup a snahu vykreslit vlastní odkaz v hudební historii. První krůčky alba jsou ještě nesmělé jako plazení se kojencovo. Velký pokrok shledávám ve frázování a využití potenciálu hlasového rozsahu Tatea. Rytmika se drží struktury, kterou je charakteristický Nicko McBrain. Občas se dějí věci zajímavější. Kytarové duo DeGarmo-Wilton vyzrává jako voňavý sejra. Kapela se slyšitelně začíná vylučovat z tehdejší hlavního proudu rodících se metalových uskupení. Do skladeb jsou zapojovány odvážnější postupy, harmonie a vícehlasy s netradičními zvukovými efekty a skvělými refrény. Poprvé se objevují i klávesové party stopového množství a s osvěžujícím účinkem.

Zapojení progresivních postupů probíhá ještě samoúčelně a krkolomně. Naštěstí se zadařilo udržet živočišnost a energii materiálu. Hudba zní křišťálově živě, jako by se posluchač nacházel na živém vystoupení. Co v budoucnu Queensrÿche vyloženě šlo od ruky, byly epické procítěné majestátní balady. Doteky tohoto skladatelského umu lze zažít i na tomto albu. Velkým drahokamem v celé tvorbě skupiny je geniální song „No Sanctuary“, kde se kloubí progresivní vlivy se skvělým načasováním. Tuto skladbu lze brát jako řečení prazákladů pro velké věci příští. Grand opus „Operation: Mindcrime“ nevznikl z prachu, tady nalézám první prakořeny. Album se neostýchá překvapit. Děje se tak v odvážné moderní skladbě „NM 156“. Nahodilá srážka Pink Floyd s robotickým kybernetickým metalem. Vizionářské, netradiční, stylotvorné, explozivní, progresivní – člověku se nechce věřit, že se psal teprve rok 1984!

Trochu je mi líto kvality čtyřlístku skladeb, které album uzavírají. Pokulhávají za předchozím materiálem a nepřináší již nic podstatného, co nebylo řečeno skladbami z úvodu. Za zmínku stojí letmé odkazy na hard rockové dinosaury a baladické pasáže, povětšinou ve středním až pomalém tempu. Vhodnější koncepce by albu prospěla více, ale v dobách vydání tohoto alba si každý nemohl svobodně vydat to, co chtěl, zvláště ne debutanti. Přesto lze nalézt něco hodnotného. Skladbu „Take Hold of the Flame“ je možné brát jako rodiště materiálu pro album „Empire“. Budoucí dlouhometrážní kusy předznamenává „Roads to Madness“, bohužel zde velká plocha působí ještě opuštěně, nepatřičně, nudně a roztříštěně, bez potřebného náboje a dramatičnosti.