Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pohled Garmfrostův:

Je šílené, že od Gnosis Kardias nezemských hledačů nepřístupných pravd Inferno utekly zase čtyři roky a od vydání splitka s Devathorn Zos Vel Thagirion, které nestačilo zestárnout, rovněž už tři roky. Zběsilost a neúprosnost, se kterou čas ubíhá je skličující. Z jiného úhlu pohledu ale zároveň osvobozující. Úvahami nad tokem času jsem si chtěl vytvořit pomyslný most k čerstvému dílu Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity), které se mimo jiné zaobírá i časem. Ano, máme před sebou už osmé dlouhohrající album (desítky splitek, různých živáků a kompilací nebudeme nyní počítat), které vychází u věhlasného labelu Debemur Morti a opět představuje kapelu na jejich cestě za poznáním. Nic není takové, jak se zdá. Cesta to je nejednoznačná, těžká, avšak dostatečně přitažlivá, aby poznání všerůzných požitků mohlo být nejen přínosné, ale i zábavné.

Inferno jsou známí tím, že nezůstávají nikdy dlouho na stejném místě. Kontinuálně se sice pohybují po spirále odpíchnuté od jednoho bodu, tudíž nemusí vznikat obavy, že se kapela mění k nepoznání. Stále jejich muzice dominují vrstvy kytar, mnohdy zkreslené tolik, že připomínají syntezátory. Nad vším a vlastně i pod vším slyšíme temného pána Adramelecha, který je tím nejtypičtějším prvkem Inferna od jejich prvopočátků. Novicem je bubeník Sheafraidh, kterého můžete/měli byste znát z Panychidy, Stínů Plamenů nebo Trollechu. Do sestavy Inferna dokonale zapadl a ukázal, že je velice zručný a variabilní bubeník, který se nebojí nejvyšších rychlostí ani ambientu. Ostatně v Infernu nikdy nebylo nouze o dobré bubeníky. Každý měl a má své přednosti. U Sheafraidha oceňuji zejména šamanské přechody a cit pro dramatičnost. No a samozřejmě jeho schopnost sypat jako o závod.

Chtěl bych napsat, že je Paradeigma oříškem, že svá kouzla nevyjeví na poprvé, ale tento oříšek je přitažlivý od prvopočátku. Líbí se mi prosakování post-punku s The Cure v čele. Ty dávno vytyčenému stylu Inferno příjemně prospívají. Chladná i něžná atmosféra prosvětluje zlý a černý stín toho nejzběsilejšího blacku. Tempo nahrávky je povětšinou držené v pomalejším módu. Ponurost a hutnost tu a tam rozdivočí extra zuřivá vánice, která tentokrát nemá dlouhého trvání. Nahrávkou proletuje nezemský vokál hostující Hekte Zaren (Adaestuo), která zní spíš jako vesmírná entita než člověk. K tomu všemu si představte lyriku, v níž souzní Jungova Červená kniha se Smolinovým Znovuzrozeným časem a Kosmos jako sebeutváření od Ajvaze. Adramelech se k různorodým stranám vědění i myšlení postavil po svém, čehož výsledkem je propojená hlubinná meditace, filozofie, astrální vytržení, vědění i nevědomí…

Svébytný zvuk je ukázkou psychedelického tripování, čistoty, špíny a nejednoznačnosti v jednom. Není nic slyšet a přitom vše zároveň krásně souzní. Kdo si dá tu práci, může zaznamenat jednotlivé stopy, nebo si všechny naráz pustit do mozku a čekat, až kam ho odstřelí. Album bylo převážně pořízeno v domácím studiu, pouze bicí v profi studiu KSVstudios. O mix a mastering se postaral samotný Stephen Lockhart.

Inferno se nebojí jít tam, kam se jinému už možná nebude chtít vydat a je klidně možné, že jednou zůstanou na své cestě osamoceni. V podstatě ani své následovníky nelákají falešným pozlátkem. Vše je na nás. Chceš se vydat? Tak pojď, ale pospěš. Nečekáme…

90/100

Pohled Victimerův:

Inferno vnímám jako hluboce transcedentální proces, únik z úlity s trvající starostí o blackmetalové kořeny. Gnosis Kardias je v mých očích milník a Paradeigma z něj podniká další významnou cestu. Vystupuje a chová se jako semknutější a propojenější kolekce. Tam, kde minulá deska svým naturelem v dobrém šokovala, je dnes čas na prohloubení a zpevnění základů. Album Paradeigma ze svého pohledu vidím jako větší výzvu v návaznosti, v tom, jak ji rozvíjet. Nový progres kapely, která jde správným směrem a je si toho vědoma. Já jako posluchač jsem zároveň vystaven větší (pravda příjemné) vytíženosti, protože novinka je pro mě komplikovanějším materiálem. Podstatný je celkový sound. Ne kolik psychedelie, post punku a jiných vlivů se do něj vleze. Jsou zkrátka uvnitř organismu a je o ně pečováno s maximálním zanícením, lépe než kdy jindy. Že hlas není typickým vokálem frontmana, ale dalším nástrojem celkového projevu kapely, je taky evidentní. Kapela tvaruje svůj zvuk vedoucí nad běžné chápání a za běžné příjmy. Paradeigma je výpravný monolit, kus ohavnosti na éterických stezkách, hustá a proměnlivá temnota. Inferno zkrátka definitivně našli a upevnili, jak vyjádřit přemostění od reálného bytí daleko do podvědomí a hlubších myšlenkových procesů. Jsem znovu uprostřed něčeho velkého, ale nejsem ještě na konci s pochopením, byť se tomu věnuji několik týdnů.

85/100

Pohled Bhutův:

Není jednoduché odmávnout nové album Inferno jen pár větami v několika odstavcích. Ostatně hlubší vnímání a rozbor si jejich tvorba zasluhuje již od dob Black Devotion. Přesto historie sahá ještě dál až k roku 1996, kdy se nesmazatelně vepsali v kroniky díky demu Peklo na Zemi, které sklízí nadšený ohlas i dnes. Nicméně cesta to byla dlouhá, klikatá a stále nekončí. Osobně jsem vyloženě v úžasu, kolik práce skupina za sebou má a do jaké pozice se dostala. Neskrývaně přiznám, že jsem jejímu kouzlu plně podlehl zejména v období nahrávky Omniabsence Filled By His Greatness a od těch vteřin nenasytně hltám každý tón, kterým tvůrci počastují své věrné. Ano, jsem až nekriticky vzhlížejícím fanouškem skupiny, a proto jsou mé názory prakticky výhradně nadšené. Jenže i přes zdravější odstup si pořád myslím, že nová deska jménem Paradeigma je další výsostný prvek v jejich diskografii.

Zmínil jsem album Omniabsence Filled By His Greatness a to ne zcela náhodou. Při studování novinky, jsem jej použil jako odrazový můstek, a dokonce vyšetřil několik volných chvil k tomu, abych v bezprostřední blízkosti a posloupnosti vyslechl kompletní obsah nahrávek Omniabsence… - Gnosis Kardias – Zos Vel Thagirion – Paradeigma. A to opakovaně několik dní, což vřele doporučuji. V tomto sledu je zcela patrný vývoj, nebo lépe řečeno rozvoj výrazu a samotného sdělení kapely. Zatímco u prvotně jmenovaném můžeme v jistých mezích stále hovořit o určité přímočarosti a jasně udávané hranici skladeb, tak na novém albu už se ocitáme v jasně daném komplexu a koncepci. Toto sdělení má hned několik rovin, z nichž ta nejklasičtější a pro většinu posluchačů nejzásadnější, je hudba samotná. Jenže podstata současné tváře Inferno už není jen o tom, jak zlý, mystický, či okultní onen black metal přednáší. Je to mnohem více filosofující entita, která se opírá o matematicko-chemické zákonitosti, které není s to snadné uchopit, natož pochopit. I proto vzniklo mnoho fádnějších metafor a mytologií, které by dané záležitosti snáze podaly prostším lidem. Možná trochu utíkám ve sledu myšlenek, ale až budete mít možnost trochu více se zamyslet nad texty a tématy, které se na Paradeigma otevírají, pak budete létat v myšlenkách také.

Nuže po muzikantské stránce jde o opět naprosto dechberoucí materiál plný zvláštní záhadné atmosféry, během které se střídá několik gradací, monotónností i oblíbených sypanic. Zvuk je víc ochlazován jakýmisi závany post-punkové gotiky a snad i doom metalu. Těch příměsí je používáno mnoho. Paradeigma je přesto klidnější, a právě mystičtější deska, co se výrazu týče. Je to jasný signál nekonečna a opakující se smyčky alfa – omega. Je třeba vnímat charakter alba víc než pohledem „další metalové desky“. Já to chápu jako určitou studii, sondu do neznámých končin, z jejichž postupného objevování není snadné vyváznout s dokonalým porozuměním. Jde o tok času, který si vysvětlujeme po svém a na jeho přímku vkládáme svá vlastní pochopení. No, řeknu vám, že to je komplikovaná a nelehká práce a sám si nejsem jist, zda výklad, který si maluji, je správný, či alespoň přibližný. Ovšem minimálně daná věc popichuje k troše toho dumání.

Skutečně nedokážu jednoznačně říct, zda je nové album svižné jak švédský black, či komplikovanější jak ten francouzský. Osobně tvrdím, že Inferno ukazuje nové cesty tohoto žánru, překračuje pomyslné hranice a čerpá i v ne zcela metalových odvětvích a prolíná je s těmi veskrze nejokultnějšími, které se kdy v black metalu představily. Snad každého, kdo si uvědomuje, kde žije a odkud pochází, musí těšit, že právě tuzemská veličina dosáhla respektovaného postavení a budí emoce v elitní rovině tohoto hudebního odvětví. Samozřejmě toto platí, pokud bychom chtěli danou situaci nějak lokalizovat a poukázat na místo, kde se válčí. Snad mi rozumíte. Já jsem z nové desky vskutku nadšený a těším se, až po bok jejích řadových bratří zařadím její LP a CD verzi do sbírky.

PS: sice možná pořád nechápete, jak vlastně nová deska zní, ale berte na vědomí, že tady nejde čistě o hudbu, ale o celou řadu pocitů, chutí a dalších prazvláštních přívlastků, které vám poslech nabídne… tedy pokud zůstanete dostatečně otevřeni a nakloněni jejímu vnímání.

90/100