Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Německou kapelu Radare jsem nikdy moc nesledoval, i když jejich předchozí desku Im Argen (2015) jsem díky jejímu vydání na Golden Antenna Records a pěknému obalu zachytil. Obal té aktuální by mě k poslechu nikdy nepřiměl, nicméně pravda je, že mnohem většího kýče po stejné linii dosáhli finští Besra se svou nahrávkou Anhedonia. Čest každému, komu se líbí. K poslechu měl přiměl prostý fakt, že se deska s podivným německo-anglickým názvem Der Endless Dream objevila v poště a na jakékoliv výmluvy bylo najednou pozdě.

V promo řečech se píše o tom, že tohle album prozkoumává zmatek adolescentních tužeb a představuje příběh o útěku a touze být součástí něčeho smysluplného a pravdivého, pod čímž si samozřejmě můžete představit tisíc a jednu pikantní story ze života s větší či menší porcí reálného základu, naivity, hlouposti, čehokoliv. Co konkrétně měla kapela na mysli a jak s tím záměrem naložila, můžeme jen spekulovat, protože deska je komplet instrumentální a veškeré své sdělení předává pouze prostřednictvím kytar, baskytary, bicích, synťáků, saxofonu a klarinetu. A není to snadná práce ... myšleno pro posluchače, protože deska je to ultra pomalá, ospalá a celou dobu mám pocit, že by jí prospěl nějaký vizuální doprovod. Plátno za kapelou, projekce aspoň s detailem na letícího motýla, protože hudba sama o sobě postrádá naprosto jakékoliv ambice zaujmout na první dobrou. Je to post-rock bez gradací a bez dynamiky, post-rock velmi komorní a natolik citlivý, že při jakékoliv vaší hlasitější odezvě se všichni hráči utečou schovat kamsi za oponu.

Dominantou zvuku Der Endless Dream jsou především syntezátory a současně s nimi kytary většinou protáhlé přes nějaké efekty a pedály (něco jako wah wah, nejsem kytarista...), což obojí vytváří ambientně laděnou náladovou hudbu, u níž rytmika nehraje zásadní roli. Jde prakticky o přesný opak takových Maserati, s nimiž by šlo díky zmíněným syntezátorům najít nejedno pojítko, ale narozdíl od kterých Radare netančí, ale lehce pospávají a dumají nad problémy dospívajícího jedince. Vlastně mi přijde docela divné, že celé toto bouřlivé téma (co si vzpomínám na svoje období) je zhudebněno tak nekonfliktně, přemýšlivě a evidentně dost promyšleně.

Bez ohledu na ústřední téma desky a jeho překvapivé uchopení se mi ale líbí, že Radare nejsou pokustóni hrající na náhodu s velkými řečmi okolo, ale technici s velkým citem pro to, jaký zvuk použít, jak ho po cestě do reprobeden rozebrat, jaký efekt k němu přidat, kdy lehounce přitlačit a kdy se naopak stáhnout hluboko do sebe. Z tohoto pohledu je Der Endless Dream silně promyšlenou deskou, jejíž minimalismus nemá základ v lenosti a v neschopnosti, ale v jasné myšlence vedené cílevědomým uměleckým záměrem. A stejné je to s hostujícími nástroji (saxofon, klarinet), které by šly zneužít a vyždímat do mrtě, ale nic takového se neděje - záměrně se jejich role omezuje na malé střípky dobře zakomponované do celkové hudební mozaiky.

Rozhodně si nemyslím, že k téhle desce si budete hledat cestu nějak snadno nebo že jsme se já sám při jejím poslechu dobral absolutního pochopení.  Nejspíš nedobral a vlastně mi je to svým způsobem jedno. Její poslech si umím užít, když na něj mám zrovna náladu (netvrdím, že kdovíjak často), její limity beru celkem přirozeně a třeba akusticky zahrané bicí si vyloženě užívám, jakkoliv jejich role nepatří k hlavním. Der Endlees Dream jsem se naučil brát jako citlivý a nekonfliktní soundtrack určený ke kontemplaci a rozjímání. O zmatku adolescentních let samozřejmě nemůže být řeč.