Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Osobně už mi tvorba Vintersorg moc nešmakuje. Období, které bych si troufnul v jejich historii označit jako avantgardní, je nenávratně pryč, a jejich stylový návrat k epickým hopsandám komentuji se zle staženými brvami. Opravdu škoda, kapela se někam vyvinula, aby se poté, asi ráda, vrátila ke kořenům, což mě v jejich případě opravdu štve. A ani s těmi kořeny si nejsem tak úplně jist… Ale dobrá, je to jejich volba a já se chci nestranně a bez zatížení podívat, co nám naservírovali letos.

Už obal napovídá, že hudebně budeme blízko posledním dvěma deskám. Pohádkově modrý obal se vzdutou vlnou trefně vystihuje název desky a stylově pokračuje v naivním malířství jako jeho předchůdce. Geniální grafiky The Focusing Blur či Visions From The Spiral Generator jsou nenávratně pryč, ale ani tyto obaly mi vyloženě nevadí a vrací mě až někam k Ödemarkens Son. Jejich autorem je Kris Verwimp, který je podepsán pod celou plejádou obálek, např. Marduk , Sear Bliss, Manegarm či Debauchery. Jeho rozsah je opravdu široký. Tady zkrátka problém nevidím.

Jakmile jsem si album poprvé přehrál, šel jsem se na sebe podívat do zrcadla. Nic, zornice v normální šíři, vlasy uleželé, v koutku úst žádná slina ani krůpěje potu na čele. Po zběžné kontrole tepu a tlaku jsem musel zkonstatovat, že na mě Orkan nezanechal žádné následky. Stekl jako večerní déšť, co bez povšimnutí usychá na deštníku, odložen za dveřmi hospody. Spíš jsem měl problém celé album doposlouchat, ty skotačivé popěvky mě vyloženě sr.ly. Dal jsem tedy albu čas a pustil si ho po čase opět. Druhý pokus byl úspěšnější, ale k albu bylo třeba přistoupit s jasnou představou. Progresivní časy jsou pryč a je nutno tedy očekávat něco jako na loňském albu. Jordpuls jsem si mimochodem vůbec nesháněl, to album mě nechalo zcela chladným.

Orkan vyznává epické zpěvy bohatýrů, zde se pan Vintersorg chvástá svým hrdinným hlasem. To mu sedí a netřeba měnit. Navíc se kupodivu na mnoha místech vrací ke svému zvířecímu murmuru, který mi velmi lahodí a sympaticky celou lidovou veselici stahuje níž k podlaze. Většina času je na albu věnována melodickému bzukotu kytar a čistému vokálu. Melodie jsou typické, u všech fousů severské, opravdu nikdo by neměl mít problém s identifikací nahrávky. V pomalejších pasážích dostávájí kytary prostor k vyhrávkám jako na plese v lese, jen vyzvat pannu k tanci a napít se medoviny z rohu. Dobrou práci odvádí i nezbytné klávesy, které někde hrají prim a hudba na nich stojí, jinde jsou dobrým komparsem v pozadí.

Opravdu ne celou desku je vhodné odsoudit. I mě si nakonec našla, protože pro Vintersorg jsem měl vždy slabost. Hudba je svižná, často střižená nevšední melodií a krom tancovačkových popěvků jsem zde našel i zajímavé momenty, které můj původní názor poupravují. Orkan tak beru na milost a občas mu rezervuji místo v přehrávači. Hlavně jsem ale smířen s faktem, že plejáda vrcholných děl už byla.