Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Rage Against The Machine - Live at the Grand Olympic Auditorium (live)

Rage Against The MachineLive at the Grand Olympic Auditorium (live)

Jirka D.27.2.2012
Zdroj: CD (# 509544 2)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Live at the Grand olympic auditorium je nejlepším živým záznamem mé sbírky. Bez debat a bez soupeřů. Dnes po dlouhé době dávám plný počet.

A jdeme do finále, přátelé, finále grande. V minulém zastavení jsme definitivně rozehnali sestavu RATM, stalo se tak v říjnu roku 2000. Před tímto koncem se ale přece jenom něco stihlo a ono „něco“ byly dva koncerty, které tihle čtyři maníci odehráli 12. a 13. září v domácím prostředí Los Angeles, konkrétně v baráku jménem Grand Olympic Auditorium. No a záznam z těchto dvou koncertů byl následně vepsán do drážek jak CD, tak i DVD, takže vzpomínky žijí a každý má možnost se navrátit v čase. Sečtělejší z vás jistě vědí, že RATM vydali již dříve jedno album, na kterém se objevilo pár „živých“ skladeb, konkrétně se jednalo o nahrávku Live & Rare z roku 1998, ze které ovšem na záda nespadneme a budeme ji považovat spíš za takovou raritku pro ortodoxní fanoušky a sběratele. No a možná by si rovněž krátkou zmínku zasloužilo DVD The battle of Mexico city, které přineslo záznam živého vystoupení z uvedeného města, jenž vznikl v roce 1999 v rámci propagační šňůry k bitvě o ElEj, ale protože nejsem přílišným zastáncem běžících obrázků, televize a podobných věcí, o tomto DVD vám mnoho neprozradím ... nikdy jsem ho neviděl.

 

Dnešní deska je úplně o něčem jiném, tady po maratónském běhu cestou necestou vbíháme na stadión plný jásajícího davu, jsme ve finále, na vrcholu a konci kariéry jedné kapely, která se zapsala do čítanek hudby a nikdo jí to už neodpáře. Živý záznam z místa konání olympijských her r. 1932 vyšel s více jak tříletým zpožděním, i když původně byl plánován na listopad roku dvoutisícího. Vydání celkem logicky odsunul rozpad kapely, následné založení Audioslave a kdoví jaké všechny tahanice, až nakonec vyšlo toto CD v listopadu roku 2003. Tehdy jsem si ho koupil, za nekřesťanské peníze, jako odměnu za složení už ani nevím jakých zkoušek na škole, ale tyhle okolnosti nejsou ani tak podstatné, spíš dodávají této nahrávce trochu jiný, vzpomínkový odstín. Vůbec bych se nerozpakoval napsat, že tenhle živák je jedním z nejlepších, který mám ve své skromné sbírce. Snad bych ještě na pomyslný piedestal „live CDs“ posadil Hellalive od Machine Head a pak už bych musel pátrat.

 

O téhle nahrávce nejen že můžu napsat, že je „živá“, ale ona je především „živelná“ – a to díky obsaženým skladbám, jejich neopakovatelné a nezaměnitelné interpretaci, divácké kulise, která je v rozhodujících chvílích přiznaná a je z ní cítit především nadšení a početnost davu, který se na stadionu sešel, což ovšem dokládají i fotky obsažené v bookletu ... muselo to být peklo. RATM patřili k těm kapelám, kteří svým vystoupením dokázali maximálně strhnout (ne že bych nějaké osobně viděl) a to bez jakýchkoliv dalších kejklů, projekcí a laserových šou. Stačilo k tomu málo – mít nápady, umět hrát a mít divokého Zacha v přední frontové linii – výsledkem byla kapela, kterou si v davu jiných nikdo nesplete a jedno jest, jestli se jedná o fanouška nebo zásadového odpůrce, tak hluboce se RATM zapsali.

 

Ale zpět k cédéčku. Asi dost  blbuvzdorně bude působit informace, že obsahem je 16 skladeb, které tvoří průřez tvorbou od prvního eponymu (1992) k poslednímu albu cover verzí Renegades (2000). Největší díl si utrhla nahrávka The battle of Los Angeles (1999), ze které bylo vybráno celkem šest skladeb, včetně „Guerilla radio“, která se může honosit přívěškem „Best hard rock performance“ – tedy cenou Grammy z roku 2001.  Z dalších skladeb byly vybrány hitovky jako „Sleep now in the fire“, „Calm like a bomb“, „Born of a broken man“ a další, všechny skvělé a výborné. Dalších pět živých skladeb byste dohledali na debutním albu z roku 1992, jednoznačně nejlepší věci v čele s „Killing in the name“ či „Know your enemy“ a samozřejmě nechybí ani hymna „Freedom“, která dnes probíranou nahrávku symbolicky uzavírá. Jen dvě skladby jsou původem z Evil Empire (1996), konkrétně „Bulls on parade“ a „People of the sun“, což mi přijde trochu škoda, ale takový je stavě věcí. Stejným počtem bylo poctěno i zmíněné cover album, ze kterého byly vybrány vynikající věci „I’m housin’“ a „Kick out the jams“, které dávají nahrávce zase jiný odstín, ale přesto z celkového konceptu nevypadávají a působí svěže a oddechově (především první zmíněná). Krátkou poznámku by si zasloužila i skladba „No shelter“, kterou byste marně hledali na kterémkoliv ze zmíněných alb, pokud jste si teda nepořídili australskou či japonskou edici The battle of LA, kde se tahle věc objevila jako bonus. Původně se jednalo o skladbu složenou pro soundtrack k filmu Godzilla (1998), kde se taky objevila, ale rovněž vyšla samostatně ve stejném roce jako singl na CD, 7“ a 10“ vinylu. No a to by z tajů téhle desky mělo být vše, snad jsem na nic nezapomněl.

 

Závěr, konec, šlus a end. Máme za sebou první kapitolu seriálu mapujícího doby minulé, která se probrala snad vším podstatným, co pod hlavičkou Rage Against The Machine vyšlo (kromě DVDs). Asi bych teď měl přijít s nějakou úchvatnou závěrečnou myšlenkou, ale stejně bych jen parafrázoval to, co již bylo mnohokrát napsané. Pole rockové muziky je hodně rozsáhlé, od těch 50. let do dnešních dnů vzniklo a zaniklo neuvěřitelné množství kapel, objevila se a zase se ztratila hromada interpretů a tak těch osm let života RATM se může jevit jako takové malé nic. RATM nevytvořili samostatný hudební žánr ani nestrhli hromady následovníků, kteří by pokračovali v jejich odkazu – přiznám se, že neznám mnoho kapel, o kterých by se tvrdilo, že „znějí jako RATM“. Možná právě proto mám dojem, že tato čtveřice muzikantů vytvořila něco zcela jedinečného, neopakovatelného a osobitého. Spojení hudebního talentu a kumštu, energického vystupování a protestu proti vládním garniturám vytvořilo kapelu, kterou si žádný aspoň trochu zasvěcený fanoušek jakékoli rock / metalové muziky nesplete z žádnou jinou partou, tak silný odkaz tu RATM zanechali. Spoustu věcí bychom tu mohli diskutovat, házet po sobě všemi pro a proti, ale to na věci nic nezmění.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky