Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Rage Against The Machine - Renegades (kompilace)

Rage Against The MachineRenegades (kompilace)

Jirka D.13.2.2012
Zdroj: CD (# 499921 2)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Svými lehkými proměnami, které sledují vzory původních skladeb, si deska neustále udržuje vaši pozornost; v podstatě co skladba, to jiný a osobitý přístup, přesto jasně přečtete rukopis RATM.

V pořadí čtvrtá zastávka u této kapely nás zavede k albu Renegades a bude to zastavení předposlední. Datum vydání oné nahrávky spadá do prosince roku 2000 a mnozí z vás minimálně tuší, že tohle datum se nachází již za horizontem fungujících RATM. Rychlý a pro většinu fanoušků asi nečekaný konec učinil 18. října téhož roku svým prohlášením frontman Zach de la Rocha, který uvedl: „Cítím, že je nyní nutné opustit Rage, protože proces našich rozhodnutí kompletně selhal. Vůbec už se nejedná o setkávání našich společných tužeb nás čtyř jako kapely a z mého pohledu to značně snižuje naši uměleckou a politickou myšlenku.“ Ať už za tímto rozhodnutím byly politické názory, neshody, či cokoliv jiného, faktem zůstává, že s koncem roku 2000 končí i éra Rage Against The Machine a to až do roku 2007, kdy se tito čtyři muzikanti opětovně ujednotili a ohlásili reunion. Asi by stálo za krátkou zmínku uvést, že zbylí tři členové dávají po odchodu de la Rochy s Chrisem Cornellem (Soundgarden) dohromady v podstatě all-star band Audioslave, se kterým mezi roky 2002 a 2006 vydali celkem tři studiové (a nutno podotknout že dosti slušné) nahrávky.

 

Vraťme se ale nazpět do roku 2000 k albu – kompilaci Renegades. Proč kompilaci? Pro mnohé bude následující informace nošením dříví do lesa, ale pro úplnost je třeba uvést vše, jak se sluší a patří. Deska obsahuje tucet skladeb a jedna vedle druhé jsou předělávky písní jiných interpretů, jak se dnes říká hezky česky „cover“. Viděl bych v tom poctu a poklonu, kterou chtěli RATM složit svým velkým vzorům, učitelům a kolegům, i když motivace toho či onoho může být samozřejmě různá. Při pátrání po originálech jednotlivých písní se budeme pohybovat v poměrně rozsáhlém časovém období, nejhlouběji se dostaneme do roku 1965, ze kterého pochází původní nahrávka „Magie’s farm“ od Boba Dylana, nejmladší věcí na desce by byla skladba „The ghost of Tom Joad“ od Bruce Springsteena z roku 1995. A stejně jako je rozmanitá časová osa, jsou zajímavá i jména interpretů, u kterých se RATM zastavili. Kromě dvou zmíněných jmen by si poznámku zasloužili MC5, Cypress Hill, The Rolling Stones, Monor Threat, The Stooges a další více či méně známí umělci, jejichž tvorba se žánrově pohybovala od klasického rocku, přes hardcore, punk až po rap a hip hop. Výsledkem je rozmanitá kolekce písní, ve kterých lze dohledat skladby plné smutku („Beautiful world“) stejně jako skladby rozverné, rytmicky chytlavé, prostě „funky“. Poslech Renegades je vůbec celkem pohodovou záležitostí, deska se vpřed ubírá v pomalejším tempu (kromě „Kick out the jams“ a „In my eyes“, ty vás nakopnou ze židle), působí rozvážně, nenásilně a srovnaně, přesto naléhavě a silně. Svými lehkými proměnami, které sledují vzory původních skladeb, si neustále udržuje vaši pozornost, v podstatě co skladba, to jiný a osobitý přístup, přesto jasně přečtete rukopis RATM. Nakonec docházím i k závěru, že není nutné znát původní verze, tahle deska se dokáže postavit na své vlastní nohy poměrně dobře a úspěch takové „Renegades to funk“ (původně od Afrika Bambaataa) je toho jasným důkazem.

 

V závěrečném odstavci by si krátkou zmínku zasloužil i obal desky, který byste při podrobnějším pátrání dohledali v několika barevných vydáních, snad se nepletu, když napíšu že ve čtyřech. (Úplně na okraj si dovolím poznámku, že jsem dokonce slyšel i dvě různě zaranžované verze skladby Kick out the jams, ale nic moc bližšího o tom nevím.) Ale zpět ke grafice. Titulní čtyři písmena a jejich stylizace jsou v podstatě kritickou odpovědí na podobné dílo pop artového umělce Roberta Indiany, který do podobné pozice umístil hlásky ze slova „Love“. Listování vnitřkem bookletu se nese na protiamerické, protivládní a protikapitalistické vlně zcela v duchu RATM, tedy žádné překvapení, které by vás vyvedlo z dobré míry. Uvedené věty-citáty jsou dílem Joshe Koppela, jsou doplněny o „žánrové“ fotografie; najdete jich tam vícero a většinou u nich budete přemýšlet. Závěrečné „You are not a slave“ napsané na jednodolarové bankovce vystihuje asi to podstatné, stojí za hřích se zastavit a zalistovat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky