Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na novou desku norských neznakristů Ragnarok jsem se těšil jak sáňky na sníh. Sněhu však nebylo příliš a brzy roztál, takže nadšení z divoké jízdy po svahu brzy opadlo. Nejinak tomu je i s aktuálním počinem Malediction. Mé zklamání se dostavilo téměř okamžitě. Ačkoliv jsem se opravdu velice snažil a dával albu nespočet šancí zalíbit se mi, bohužel vše se minulo účinkem. Na stranu druhou desku rozhodně nepohřbívám. Nejspíš jsem čekal příliš…

Rošády jsou v této kapele snad nezbytnou nutností. Ze zakládající čtveřice zbyl do dnešních dní už jen bubenec Jontho. Od předchozího výtečného alba Collectors Of The King nám ještě pozůstal bassmen DezeptiCunt (další aktivita např. v Nebular Mystic) a výborný vokalista HansFyrste (známý zejména z domovské hordy Svarttjern). Post kytaristy však postihla změna. Šest strun nyní mučí dříve neznámý Bolverk. Tento člověk se na desce předvedl obstojně, tak doufejme, že to kapele zas na nějaký čas vydrží.

Malediction se autoři rozhodli zabalit do sice možná křečovitě kýčovitého a klišé obalu, ovšem graficky pěkně ztvárněného. Nabízí se jisté srovnání s obálkou z předchozího o dva roky mladšího alba. Já vám nevím, ale ty lebky už mě začínají nudit… No nic, přehoupneme se přes tuto slupku a ponoříme se raději do tónů, které nám zde byly představeny.

Svou délkou a počtem skladeb Malediction nikoho nezabije. Je to akorátní čas v podobě třičtvrtěhodinky. Deset stop je pro takovou plochu taktéž stravitelných. Inu, zpracování alba po těchto stránkách není nejhorší, ovšem to pravé jádro se ukáže teprve při samotném spuštění hudby. Nezbytné tajemné intro, které bych s úsměvem na rtech přešel, se vměstnalo do otvírací skladby Blood Of Saints. Zřejmě neodpustitelné nutkání trochu napnout posluchače před zběsilým výpadem. Ano, první útok se povedl. Sedl jsem si a nechal se tepat dlouhými hřeby a bez hnutí si nechal cákat krev do ksichtu. Ale čím víc se kapela snažila o drsný výjev, tím jsem byl zklamanější. Sakra, kam se poděl ten drajv, který tak dokonale doprovázel opusy Blackdoor Miracle, či Collectors Of The King? Hochům to hraje dobře, riffy jsou neskutečně přínosné a obdivuhodné. Pohrávání si s melodiemi je taktéž na vyspělé úrovní, ovšem proč tomu chybí šťáva, je mi záhadou. Tempo kapela dosti povolila, čehož je mi asi nejvíce líto, neb tu jejich pekelnou řež jsem si vždy dosyta užíval. Stále postrádám cosi, co mě donutí si pořádně větrem pročechrat pokroucené kadeře mé hlavy. Pocity fádnosti a všednosti se objevují takřka záhy. Klasický TNBM, který už jaksi neoslovuje. Přijde mi, že album je takové příliš monotónní. Po prvním poslechu nezůstane v hlavě snad nic. Písně se slévají s tvorbou jiných interpretů a v mysli krystalizuje myšlenka hovořící o jakési opakovanosti. Jednoduše řečeno – tohle už někde bylo a není nutné to stále omílat dokola. S hodnocením pak jednoduše nejde jít výše než nad typický průměr.

Přes toto velké zklamání, které mi deska přinesla, jsem si však přeci jen dokázal zapamatovat alespoň pár skladeb, které mne jistým způsobem zaujaly. Například krásně melodická Necromantic Summoning Ritual, podivně švitořící kytara v Divide Et Impera, power metalový start Dystocratic, či zvláštně uvolněná Sword Of Damocles. Výraznějšího pocitu mi dopřáno bohužel nebylo. Nemohu jinak, než posadit tento počin do mlhavých středů, kde jemu podobné kousky už spočívají. Škoda, čekal jsem víc…