Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zajímavou a poměrně silnou deskou se nám v loňském roce připomělo norské sdružení svobodných umělců Ram – Zet. Většina prospektorů, kteří mají severní lokality pod palcem se asi bude orientovat, pro ostatní jen připomenu, že kapela funguje od roku 1998 a od prvních krůčků se potýká se stylem, který bývá popisován jako směs avantgardní nevšednosti s gotikou a blackovým třeštěním. Minimálně od minulého Neutralized zmínky o blacku silně pokulhávají, ale to není podstatné. Dostáváme se tedy opět do Skandinávie, kde snad za každým kamenem vegetuje podivín leštící od útlého věku kytaru. A kdoví co ještě.

Album se jmenuje Freaks In Wonderland a dává nám na rozehřátí podnět k zamyšlení. Jsou těmi šílenci sami hudebníci nebo jde jen o téma, jímž se zaobírají? Zkusme na to přijít soustředěným poslechem. Pravda bude někde mezi. Ram-Zet servírují svěží mix tvrdého metalu, v němž by se mohla najít celá řada přístupných posluchačů. Hudba prezentuje moderní vizáž  propojujících se vlivů a inspirací. Tvrdostí a škrabavým zvukem kytar mi nejednou připomínají jejich krajany Madder Mortem a tento pocit narůstá o to víc, když jsou tyto prvky postaveny po bok čistému a jasnému hlasu zpěvačky Sfinx. Její projev je průzračný jako bystřina, která mi v nižších tónech připomíná božskou Anneke von Giersbergen, a v těch vyšších zase Amy Lee z Evanescence (skladba Land Of Fury).

Ženský zpěv v opozici k podladěné hudbě je jednoznačně to nejlepší, co album nabízí. Naproti tomu druhý vokál, za který je zodpovědný zpěvák Zet, mi vůbec nesedí. Má snad vyvolávat taje negativných emocí a stinných koutů života, ovšem výsledný skřehot působí touto svojí snahou až kýčovitě. Bohužel dostává hodně prostoru a kapela na něm staví stejně jako na zpěvu Sfinx. Jeho čistá podoba je mi mnohem sympatičtější (např. ve skladbě As The Carpet Silent Falls). Nadmíru osvěžujícím momentem, který se vymyká klasické podobě Ram-Zet, je pasáž zhruba na přelomu šesté minuty u již zmíněné Land Of Fury. Tady se hudba dostává do revíru divoce sólující kytary, kterou krotí hustá, ale opravdu hustá basa. Famózní práce. A takových vymakaných rozmarů je na albu víc. Své nezastupitelné místo na albu mají klávesy. Ty buď útočí stylem kabaretního klavíru, nebo jen nenásilně dolaďují celkový výraz.

Deska působí veskrze pozitivně, skoro až vesele a já si s porozuměním klekám vedle nenápadného šaška (nebo je to jen blázen?), který z povzdálí pozoruje tento rej, aby mi objasnil smysl humbuku okolo. Atmosféra navozuje pocity laika na zkoušce divadelního souboru, který secvičuje nevšední muzikál. Před očima defilují postavy, mění hlasy, intonaci i šat a přes nepočetný ansábl rozehrávají dějství mnoha postav. Jako neznalý hlubších souvislostí mi trvá do děje proniknout a zpočátku se jen zmítám ze strany na stranu. Až po čase dílo získává jasnější kontury a teprve tehdy dokážu ocenit to, o co se protagonisté snaží. Divadelní atmosféru podtrhuje i obal desky, na kterém kapela pózuje uprostřed vyklizeného divadla. Nejde o nic světoborného a kvůli němu bych si album určitě nekoupil. Hudební náplň mě však o kvalitách Ram-Zet přesvědčila, a tak je řadím k lepšímu průměru.